druhý týden...

V neděli večer byla u nás na patře naplánována společná večeře. Byly lasagne a muffiny jako dezert. Hrozně jsem se těšil, protože jsem tušil, že to bude prozatím moje nejlepší jídlo v Norsku. Už jako malej jsem se motal v kuchyni… tož jsem šel holkám pomoct. Ony měly svých starostí dost s dochucováním takové té omáčky do lasagní, tak mě uklidily ke stolu a daly mi krájet čokoládu do muffinů. Naivky :) ochutnával jsem pokaždé, když se otočily. Další úkol jsem nedostal. Lasagne byly dvojího druhu, tři mísy. Jedny vegetariánské, samá zelenina. Druhé s mletým masem. Vyzkoušet se má všechno, obzvláště když je člověk někde, tak jsem si nandal prvně ty ZELENINOVÉ! Nevím, jestli je opravdu nejlepší kuchař hlad?! Ale bylo to hrozně dobré, trošičku ostré. Pak přišly na řadu ty s masem, taky dobré, ale né tak. Takže na třetí pokus jsem zvolil opět zeleninové a přestože už jsem nebyl vůbec hladový, byly pořád stejně vynikající. Pak přišly na řadu muffiny, též vynikající. Jedny s trochou čokolády, druhé s borůvkami. Kromě dobrého jídla bylo fajn poznat lidi trochu víc než jen obvyklé „Ahoj, jak se máš?“ v kuchyni.

Zdroj Norway

Marta pak mezi řečí zmínila, že jde za 20 minut na koncert, jestli se chce někdo přidat. Marta je polka, je suverénní, má své názory o kterých není radno s ní diskutovat a je velká … jde z ní trochu strach. Prostě vostrá Marta. Nikdo jít nechtěl. Mel to být jazz, blues, trochu rock. Těžko si pod tím představit něco konkrétního. Jel jsem sem za dobrodružstvím - tak sem se dobrovolně přihlásil, že půjdu. Když se mě zeptala jestli mi bude stačit 15 minut na přípravu, odvětil jsem ji že nejsem ženská... tím začal náš společný večer. Rychle jsem umyl většinu špinavého nádobí z dnešního večera, skočil do kabátu a šlo se. Pochopitelně, že jsem to za 15 minut nestihl a dala mi to sežrat. Nemohl jsem nic říct, ale jsem si jistý, že to bylo kvůli tomu umývání nádobí.V centru osla jsem dobloudili velesvižným krokem do onoho klubu. Když mi cestou vyprávěla, že se nikdy neztratila a my jsme se motali pořád dokola po jednom bloku, dal jsem jí to sežrat zas já! Bylo to tam fajn. Nezakouřeno, žádní totálně opilí fanoušci. Kapelu tvořilo asi tak 15 lidí. Nevím jak je popsat, měli tam snad veškeré nástroje co si vzpomenete: piano, tubu, trubku, kytary, opravdovou basu, rumbakoule… Hráli vše možně jazzově, swingově i trochu rockově. Takže Marta měla vlastně pravdu. Koncert byl fajn a během mrazivé cesty nočním Oslem na koleje jsem nemyslel a nemluvil o ničem jiném než jaké by to bylo, kdyby v kuchyni zbyl nějaký muffinek. Posmívala se mi a nedávala mi žádnou naději. K mému i hlavně jejímu překvapení tu byly. Už teda jenom borůvkové, ale jeden vhod přišel. Spolu s horkým čajem v křesle, které máme v kuchyni. Pak jsme napsal děkovný vzkaz na dveře spolubydlícím a ve dvě šel spát. Ta komunikace pomocí lepících papírků na dveřích v kuchyni se mi hodně líbí.

V pondělí jsem začal dvoutýdenní pobyt na klinice hospodářských zvířat. Ráno se nevstávalo nejlehčeji. Do školy jsem se vypravil pěšky. Trošku jsem nestíhal a přišel asi o minutu pozdě, ale porad jsem nebyl poslední. Dvě doktorky, šest spolužaček, ošetřovatelky a jeden černej padesátiletej ošetřovatel…díky bohu! Mám rád když mají věci svá pravidla!! Na klinice pohodička, jsou to čtvrťáci, vlastně čtvrťačky. Nic extra se nedělá, ale vzhledem k tomu, že to je jejich první klinika si to dávají hodně dobře a smekám před nimi. Ale stejně, vždy když jsem jim držel tele, aby mu vzaly krev, poté co sundaly kryt z jehly a napětí vzrostlo, potichu jsem se zeptal jestli se cítí být ve stresu. Smály se a vše se jim povedlo. Z kliniky bych snad ještě zmínil, že nejsem moc zvyklý otírat hrdlo lékovky dezinfekcí před tím, než z ní natáhnu do stříkačky. Život vás naučí!

Jedno odpoledne jsem byl po škole s Viktorem (ten Viktor, se kterým mě chtěla Mellanie první den toliko seznámit) v počítačové místnosti. Řešili jsme žádosti o registraci pro delší pobyt. Má mnohem víc zkušeností, jelikož už žádal minulý týden. Byl na policejní stanici na sjednané schůzce, odkud ho poslali domu, protože vyplnil špatnou žádost. Nebyl mi schopný říct, kterou žádost mám vyplnit, ale i informace o tom, který formulář je špatný by se měla ocenit. Já jsem vyplnil žádost již včera a když jsme je porovnali tak mám jinou než Viktor, tak snad tu správnou. Schůzku mám domluvenou na úterý o jedné hodině. Tak uvidíme. Během našeho porovnání, sem dorazila teta Mellanie s novou spolužačkou z Finska – ukazovala ji jak se přihlásit na počítač. Nešlo jí to, opět. Nevím jestli to má být součást nějakého tradičního uvítacího rituálu?! S Viktorem jsem se ji zeptali jestli je tu někde možnost tisku. Zavedla nás vedle do místnost, kde je tiskárna ovládaná naší magickou studentskou kartu. To jak si na kartu vložit peníze a jak ji používat se máme zeptat svých Norských spolužáků. Ach ta Mellanie :) ten týden mi ani nechyběla.

Na středeční ranní povídání jsem si měl připravit něco o onemocnění paznehtů. V úterý odpoledne jsem si tedy půjčil ve knihovně knížku a večer poctivě studoval. Šlo to pomalu, ale praktické zkušenosti z Velké Chyšky najednou jako bych pohledal. Michale! Taky jsem chvilu přemýšlel jestli bych jim neměl ukázat presentaci mého kravského státnicového pacienta, přeci jenom tolik práce a pak je premiéra zároveň dernierou?! Nakonec jsem ale usoudil, že by tu asi ne zcela pochopili oč v mém vystoupení šlo, tak jsem od toho nápadu upustil. Spát jsem šel až po půlnoci, vstával brzko a cestou do školy louskal poznámky. Šel jsem na řadu jako první. Z patra jsem spustil svůj příběh o chodidlovém vředu, rukama nohama jsem ho ilustroval a dotvářel atmosféru a každou chvilku jsem se ptal jestli mi rozumí. Nějak jsme to dali dohromady. Pak přišli na řadu kolegyně, vytáhly sešity a z listu přečetly co měly nachystané a bylo hotovo. Pfff… Takže napříště to tak nehrotit.

Odpoledne jsme měli cviko s místním šéfem přes prasata. Sympatický, tak šedesátiletý pán, srandista, který rád vypráví historky a pokládá otázky, na které nikdo nezná odpověď. Když zjistil, že jsem z Brna položil do pléna co bylo roku 1866? Nikdo nic, pochopitelně. Mendel přeci publikoval svoji práci a hrášku. Ještě připojil historku o tom jak nikdo Mendela ve své době neocenil a pak ještě jak to bylo dál, ale to už si nepamatuju. Nandal nám to. A to jsme byli v prváku v tom jeho muzeu. Určitě jsem si říkal, že se mi to v životě nebude hodit.

Na ceny jsem si ještě nezvyknul, spíš jsem se o to vlastně přestal pokoušet. Jen aby bylo jasno o čem se bavíme: http://www.citymayors.com/economics/expensive_cities2.html Ale v obchodech tu prý vždy mají od každé základní potraviny „clever“ verzi, která by měla být podstatně levnější. Už jsem měl tu čest se sušenkami a s chlebem. Koupil jsem si výhodné, půlkulové balení celkem dobrých sušenek, ale dost nevýhodně jsem ho snědl během dvou dnů. Taky jsem zkusil chléb, který stál 7NOKů. Ostatní chleby stojí 20 – 30 NOKů. Chleba to nebyl špatný, ale nemám tušení z čeho to můžou dělat? K večeři byl celkem v fajn, ovšem druhý den už byl dobrý tak jedině k namáčení v hráškové polívce do hrnečku. Taky to přesně jsem s ním tak udělal - o polední pauze. Polední pauzy jsem měl tento týden jen málo kdy delší než 15 minut. Najel jsem na osvědčený sandwitchový systém, ve které si přijdou na své pákistánská vajíčka a kus salámu od příbramské uzeniny. Průměrná spotřeba je přesně jedna štangle na týden. Tož pomalu začínám přemýšlet co dál…
Středeční odpoledne bylo hezky a já nemusel chystat nic na druhý den do školy, tak jsem vyrazil do centra, abych se zas o trochu víc zorientoval. Došel jsem až do přístavu, který je ale vlastně hned vedle centra. Severní ledový oceán byl ukrutně studený, ale klidný. Opodál stál dům, co měl nějakou spojitost s Nobelem, nakoukl jsem dovnitř, ale o co šlo jsem nezjišťoval (doufám, že to nedopadne jako s Mendelem).

Zdroj Norway

V jedné kavárně jsem si koupil balíček údajně čerstvé kávy (zeptal jsem se kdy byla pražena a odpověd zněla: „že prý mají vždy čerstvou...“ jak jinak! :) nechal jsem si ji namlít a cestou na koleje jsem přemýšlel jestli zatím nejdražší káva bude chutnat nejlépe. Už můžu říct, že úplně nejlépe ne, ale přesto mi dělá radost každé ráno. Ještě bych mohl zmínit, že během prvních pár dní jsem měl trochu problém s vyřešením dopravní situace na pár neoznačených křižovatkách. Přednost zprava je tu dost častá. Ale už jsem to všechno okoukal a vím jak to funguje. A na jízdu vlevo jsem si zvykl celkem rychle, když má člověk páčku na blinkry vlevo od volantu a páčku na stěrače vpravo – je to pohoda. Jezdí se pomalu a slušně. Nicméně i přes tu všechnu slušnost a ohleduplnost ti nikdo nepoděkuje, když ho pustíš nebo mu nějakým způsobem uhneš. Nevím jestli to tu s tou slušností berou jako samozřejmost? Za dva týdny zablikal jenom jeden autobusák! Jo a chodec se tu pouští už když je 10 metrů od přechodu.

Ve čtvrtek ráno jsem vyrazil do školy autem, protože mě čekala odpolední a večerní služba na klinice. Auto pár dní stálo, trochu chumelilo. Třikrát jsem to zkusil rozhoupat, ale vždy mi kousek chyběl, abych se ze závěje dostal a přehoupl na cestu. Vyběhl jsem a z kufru, vytáhl připravenou pohotovostní lopatku a jal se toho. Okolo šli nějaké a trochu se posmívaly. Nicméně pětkrát jsem hrábl před každým kolem a bylo hotovo, vlastně to ani nestálo za řeč. Holky jsem potkal ještě než došly k zastávce, ale to už jsem si pískal do rytmu jedenácté písničky na druhém disku soundtracku z Forresta. A kdo se směje naposled… Ve škole opět klídek, už vím jak to tam s těma krávama chodí a tak jsem vlastně rád, že se opět nestěhuju a budu tu ještě jeden týden. Odpoledne se na klinice nic zvláštního nedělo a tak jsem se byl protáhnout v posilce. V šatně jsem potkal Oyvinda (tohodle kluka už znáte pod jménem Olaf) a tak se ke mně přidal. Uběhl jsem 3km za rovných 11:30 a pak jsem byl v kantýně kde je wifina a klid. Jak jste si mohli všimnout, s Oyvindem jsem se s kámošili natolik, že jsem si zapamatoval jeho jméno. Chvilu jsme povídali a domluvili se na společném víkendovém běžkování, vyrazíme v sobotu v deset. Potom jsem si chystal věci na páteční ráno.

Zdroj Norway

Je tu tele s maligní katarální horečkou, hurá z toho nekřičím, jen je zas třeba si připravit nějaké to povídání. Během služby se nic zvláštního nestalo, takže po deváté večer jen nakrmit telata a dom.

Zdroj Norway

Doma jsem pak našel zajímavou zprávu od Španělky, že prý mám hezký deník (myslí toto). Že teda prý nerozumí úplně všemu, ale že google překladač funguje celkem obstojně. Doufám, že tendle pošetilej nápad nebudou mít i ostatní osoby, onichž zde upřímně píši.

V pátek ráno jsem se vzbudil jako vždy v 7:12, vylezl jsem na chodbu a další dvoje dveře byly otevřené. Zděsil jsem se, že jsem zase zaspal. V tudle dobu jsem během celého doposavadního pobytu u nás na patře nikdy nikoho nepotkal. Ale byl to planý poplach (stejně jako to, jak nám v neděli začali houkat požární hlásiče a my se museli evakuovat před budovu, pochvíli přijeli hasiči k vedlejší budově. Ale jak jsem již psal, byl to planý poplach, nějaký študák jenom připálil něco v kuchyni. Prý se to stává celkem často) Prostě jenom dnes sousedi vstávali dřív. Je pravda, že pocit toho, že chodím spát poslední a vstávám první, mě začínal trošičku štvát! Do školy tentokrát autobusem. Na ranní povídání byl nachystaný hrozně dobrý dort s mrkví navrchu i uvnitř a termosky s instaním kafem. Takže to, jak Oyvind minulý týden donesl v pátek buchtu nebylo úplně jen tak. Pátek je prostě cake-day. Během ranního povídáni jsem se popral s druhou snídaní a šlo se do stájí. Pátky jsou kratší, končí se již v jednu. Takže to uteklo. Vůbec celý ten týden hrozně rychle utekl. Kdybych to neměl napsané tak bych ani nevěděl co jsem vlastně dělal, jen že to bylo taknějak pořád něco…

A když jsem šel z kliniky, potkal jsem Oyvinda jak nese balík špinavého prádla. Přidal jsem se k němu a on mi ukázal kde je „školní pračka“. Je to takový starý, zapráskaný sklep pod jednou z klinik. Dveře si je možné otevřít kartou, která je schována nahoře nad futrama. Jedno vyprání za 4NOKy bude podstatně příjemnější než za 20 u nás na koleji. A zase je nějaká kačka v kapse! Kromě prádelny se dalo projít dál dozadu, kde se za tím vším harampádím ukrývala nenápadná místnost na úpravu běžek. Mají tu asi úplně všechny věci na co si vzpomenete: takový ty svěráky na běžky, různé kartáče, škrabky, korky, žehličku a tisíc parafínu, klistrů a prostě všemožných vosků. Příští týden si chci dovést lyže a vyzkoušet si to, zatím ale ještě musím na youtubu nakoukat jak přesně na to. Trička asi žehlit nebudu, skluznice určitě!

Pak jsme ještě zašli do posilky. Dneska to dalo na 5km za 24 minut v kopcovitém terénu. Ty pásy co tu mají se umějí naklánět do kopce i z kopce! Je to sranda. Ještě je tam pár předvolených programů, které jsem nezkoušel, tak uvidíme jestli mě mají porád čím překvapit.

V pátek večer byla párty na třetím podlaží u nás na baráku. Stavil se tu Lukáš s Jurou jestli vyrazím s nimi, což mě potěšilo, ale stejně jsem nešel. Opět asociál! Hrozný rambajz, plný patro neznámých erasmáků a povídání o tom co kdo studuje mě nějak nelákalo. Po celém tom týdnu jsem byl rád, že jsem rád a radši jsem sepisoval tento odstavec. Pak jsem si všiml jak venku svítí měsíc, tak jsem vzal baťůžek a vyběhl kousek nahoru na kopec…

Zdroj Norway

V sobotu ráno jsem dojedl svou poslední misku ovsa a nikde v obchodě jsem zatím žádný obyčejný neviděl. V deset jsem měl být na zastávce u Oyvindova privátu. Přišel jsem jen o 25 minut později, místní sobotní hromadnou dopravu ještě nemám zcela v malíku. Oyvind ani Nina se nezlobili. Popojeli jsme pár zastávek a už jsme měli nazuté lyže. Bylo zataženo a mlhavo. Lidí ještě moc nebylo. Po prvních 5 km se Nina otočila, že se nějak necítí a že počká doma.

Zdroj Norway

S Oyvindem jsme si to štrádovali dál. Tempo jsme měli podobné a dost se u toho povídalo. Dostali jsme se až do míst, která už mi byla známá, ale dojel jsem tam od Kryngsji – už se trochu orientuju! Čím dál a výš jsme byli, tím menší byla mlha, víc bylo sluníčka a větší byla zima. Nakonec jsem dojeli ještě o kousek dál než jsem kdy doposud byl a pak to otočili.

Zdroj Norway

Cesta zpátky utekla rychle. Dnes to šlo zase o něco lépe. Už jsem i předjížděl ostatní a chvilkami jsem si pískal. Bylo to něco kolem 16km a bylo to v pohodě, takže příště přes 20km. Vrátil jsem se kolem 2 hodiny odpoledne a můj soused Ivar akorát vstával. Já si udělal těstoviny k obědu, Ivar vajíčka k snídani. Pak jsem spolu poseděli v kuchyni u stolu, který je hned vedle obrovského okna skrz, která prosvítalo slunko, pili jsem ivarovo kafe a jedli moje sušenky. V neděli budu kafe chystat já…



Tady ještě ukázka z dnešního vejletu. Kdo ví o co se jedná?

Zdroj Norway

ale psát se mi o tom už dnes nechce, i tak je to tentokrát nějaké dlouhe...

Zdraví O.

První týden

Už se tu začínám nacházet! V pátek ráno jsem měl presentovat spolužákům jednoho pacienta z předchozího dne. Jelikož jsem měl ráno opět dost na spěch, tak jsem si zapomněl připravené poznámky doma na stole. Přesně to je mi podobné! Na koleně, narychlo jsem pak s trochou fantazie sepsal nové… Vše dopadlo.
Páteční dopoledne jsem strávil spolu s Aneth ve vedlejší budově na onkologii. Aneth je ta z doktorek, která má horší angličtinu – takže si dobře rozumíme! Jednoduché věty, ruce , nohy a domluvíme se téměř na čemkoliv. Ještě tam s námi byla jedna blonďatá sestřička. Dopoledne bylo klidné a příjemné. S jednou milou majitelkou jsem se dal do řeči, zjistil jsem kdy chodí Norové do důchodu, ale zase jsem to zapomněl. Paní mi napsala trasu kam se vydat na běžky, kde si cestou dát čokoládu a domácí sušenky. Já ji pobavil poučným příběhem o tom jak se Československo rozvedlo na Česko a Slovensko. Už asi v úterý jsem si všiml, jak jedna doktorka často dělá takovej divnej zvuk –při kterém se zprudka nadechne pusou a zašeptá něco jako „ja“ a znamená to takové všeobecné přitakávání, souhlas a pochopení. Ve středu a ve čtvrtek jsem si všiml, že to dělá skoro každá. Tak sem se to jal paní vysvětlovat a zjišťoval jsem, co že to tu mají za zvyk. A ona že si toho nevšimla (přestože to sama taky dělá) a tvářila se udiveně. Když pochvíli dorazila Aneth a během hovoru to udělala, zamrkal jsem na majitelku a ta se začla smát.
V pátek se končilo už o jedné. Přesto jsme se spolužáky, se kterými jsem přes týden sloužil, ještě chvíli poseděli v zadní místnosti. Dali jsme si kávu (až v pátek po obědě jsem objevil, že je uvařená káva v kuchyňce volně k mání) a Olafovu buchtu, kterou prý údajně sám pekl. Buchta dobrá, kafe horší. Norové pijí kávu po litrech, přesto mi sami přiznávají že „jejich“ káva je bídna,to samé jsou ochotni přiznat o norském pivu, které jsem ale ještě neochutnal. Tak různě jsem se vyptával, bylo to fajn. Holky tu prý po škole shánějí práci hůř než klucí a většina nich otěhotní. Olaf si lámal hlavu kde sežene práci spolu se svojí přítelkyní, která je taky veterinářka – uklidňoval jsem ho tím, že určitě otěhotní! Připadalo mi, že to chtěl slyšet, ale asi ne. Nicméně i přesto jsme se s Olafem celkem s kámošili a domluvili si na příští týden na florbal a do budoucna na večeři u nich na privátu, já přislíbil česká piva.
Odpoledne jsme se vypravili se Španělkami do města – koupit sim karty do telefonů a pak na jednu akci pro erasmáky. Simky jsem nepořídili, na akci přišli pozdě. Jsem si jistý, že holky španělský pochybovali o tom, že to vůbec najdeme. Jmenovalo se to International coffe hours – čaj, kafe a sušenky zadarmo a pokec s ostatními cizinci. Prostor to byl pěkný, atmosféru to mělo!

Zdroj Norway

Sušenku jsme ukořistili jen jednu, rozdělili jsem se. Kafe opět bídný, čaj pytlíkovej, tak ale o to tu asi až tak nešlo. Nejdřív to trochu drhlo, až po druhém kelímku čaje se nám rozvázali jazyky. Po třetím se mi podařilo ukecat španělku, tu která neumí anglicky, že někdy připraví nějaké echt španělské jídlo. Bude to něco jako „tortýjas“? či tak nějak, už nevím. Jinak už jsem se uklidnil ohledně vyhrožování a nároků na AJ – protože pokud teta Mellanie neposlala domu tudle malou jižanku – tak mě by tady mohla klidně nabídnout pomalu půl úvazku na klinice. Kdyby tu neměla parťačku tak by zahynula zimou a hlady, řekl bych. Když jsem se ji ptal co na klinice dělá, vysvětlila mi, že si pročítá historii případů, v Norštině… :)

Zdroj Norway

U jednoho stolu byla skupinka 4 Čechů, nicméně neřekl jsem jim ani „Ahoj“ , jsem děsnej asociál! Byl jsem představen, se spolubydlícím od španělek – Frantík je to. Probrali jsem zdejší běžkařské trasy a domluvili se na společném samoučení lyžobruslení. Celkem jsme tu pobyli něco přes hodinu, uteklo to.
Všichni jeli na kolej trolejákem. Já jsem se vydal nakouknout do centra, přeci jen už jsem tu přes týden a ještě tam nebyl. A zatím nemám jiné fotky než z běžkování.

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Tož oběhnul jsem s foťákem náměstí … z jedné strany Národní divadlo, nějaké dvě sochy a došla mi baterka. Ve zdejším kraji člověk nemá problém s nedostatkem paměti na kartě, ale s výdrží baterie.

Zdroj Norway

Stejně už mi byla zima. Udělal jsem si pěkný večer a šel brzo spát.

V sobotu ráno jsem vstával v 6:30, rozbřesk pozoroval ještě z postele, ale pak hned vyrazil!

Zdroj Norway

Tratě byly čerstvě upravené rolbou, nikde nikdo, ještě celkem šero.

Zdroj Norway

Tentokrát jsem se vydal od jezera do leva. Jsou tu jenom dvě stopy a veprostřed široký pruh pro bruslení. Nikde nikdo, tak jsem zkoušel. Zpadl jsem jen dvakrát. Neměl jsem namazáno. Nejelo mi to. Bylo – 19°C. …ale to všechno byly vlastně malichernosti. Bylo tam tak hezky, že se to změnilo v turistickou procházku. Co sto metrů jsem zastavoval a vytahoval foťák z batohu.

Zdroj Norway

Nakonec z toho nic pořádného nebylo, ale tak to je prostě vždycky když jsem někde poprvé. Když už to bylo asi po čtvrtý, zatoužil jsem po kompaktu do kapsy! Šel jsem kudy se mi to zdálo nejzajímavější a široká cesta na bruslení se postupně změnila v lesní pěšinu, kde nebyla ani prošlápnutá běžkařská stopa, jen pár stop po pěších. Šel jsem dokud to šlo, kochal se tou mrazivou krásou, zkrátka koukal před sebe, abych si to pořádně užil.

Zdroj Norway

Když už to nešlo, sundal jsem běžky a poslední 3 km jsem běžkoval s běžkami v ruce.

Zdroj Norway

K snídani pak ovesná kaše s jabkem, skořicí a rozinkami. Za 8 dní jsem tu spotřeboval 1kg ovsa.

Odpoledne jsem se přidal ke skupině erasmáků ze sousedství na výlet asi 50 km za Oslo na nějaké velké jezero. Bylo ploché, velké, zamrzlé a celé bílé.

Večer asi ve 22:00 se na skypu objevil Tony. Koupil si nový počítač a zrovna nainstaloval skype...tak jsem dali video hovor. Byla to sranda. Zrovna vstal a užíval nedělní dopoledne, už v tu dobu tam měl kolem 30°C. Ukazoval mi plechovku od Pilsneru a povídal jak jednou určitě přijede. Nicméně pořád kouří a pije Bundaberg – tak težko říct kdy našetří na cestu. Já se ho ptal kolik tam měl návštěv přes Couchsurf – už nich má víc než 200! Myslím, že to je pomalu na nějakou cenu či alespoň diplom. Po telefonátu jsem otevřel dosud nedotčenou Havanu a pustil John lee Hockera… může za to Tony, ale nestěžuju si.

Zdraví O.

Zdroj Norway

fotky here:

Norway

První školní den

V neděli po obědě jsme byli na vejletě kolem jezera Songsvang. Tady u toho jezera začínají všechny ty běžkařské stopy, je to tedy hned u kolejí Kringsja. Doufám, že už se tady orientujete stejně jako já. Dalo to asi na 8km. Všude bylo děsně lidí, psů, běžkařů zkrátka nedělní odpoledne. Celkem nic zajímavého. Snad jen to, že jsem vyrazil na frajera jenom v mikině a bundě. A hrozně jsem vymrzl. Když jsme byli zhruba na půli cesty a rozhodovalo se jestli už se vrátíme a nebo obejdeme celé jezero, a ta malá španělka, která povětšinu cesty neměla ani nasazené rukavice, protože pořád dělala fotky sama sebe ,rozhodla že půjdeme dál, proklínal jsem ji! Jen v duchu, s úsměvem na tváři, ale vší silou! Chybami se učím nejčastěji. Od té doby vždy 2 dvě bundy, které zajišťují teplotní rovnováhu mého zdejšího vesmíru. Ještě bych podotknul, že jsem rád tady v teple na severu. Když vidím jak se teploty mají u nás doma, pískám si tu! Večer jsem vyrazil ještě běhat. Jelikož nerad běhám tam kde to neznám, a zatím to jinde neznám, a v Kringsja je to celkem dobrý - stalo se to asi mojí nejoblíbenější trasou . Prostě vydal jsem se opět tam, do kopce. Už byla tma, vzal sem to až k běžkařským trasám. Byly osvícené a prázdné. Byl jsem nadšený a večerní lyžování teď v tejdnu někdy po škole je jasná volba. Už teď se těším a přemýšlím jakej bude lepší vosk. Zítra, v pondělí, poprvé do školy. Tradičně jak na potvoru nemůžu usnout brzy. Budík byl na staven na 6:00.
V 7:00 jsem měl sraz s jinýma dvěma Španělkami, veterinářkami před obchodem tady v areálu kolejí. Holky jsou z oboru, akorát přijeli o týden dřív než já takže už znají cestu do školy. Šli jsme pěšky, je to tak na půl hodiny. Doleva a pořád rovně. Ve škole je hrozně fajn, že tu každý má svoji skříňku a pořád tu jsou ještě nějaké volné. Dostanete se k nim pomocí studentské karty. Na každé budově či mezi jednotlivými odděleními v jedné budově jsou dveře, které si otevřete pomocí této magické karty, je to jako ve snu! ;)
Pondělí byl první školní den. Ráno jsem zahájili na rektorátě - byl jsem si u Gry vyzvednou závěs do okna a nechal jsem si od jiné úřednice vyprávět příběh o Thorovi a jeho kladivu. Teta Mellanie zas někde běhala. Dnes přijela nová spolužačka, která studuje v Estonsku a je původem z Finska? Už nevím. Na jméno si ani nezkouším vzpomenout. S těmi severskými jménu je vůbec problém. Kluci ale dobře slyší na Olafa, u holek ještě nevím. Holka byla zmatená jak já v pátek. Jsem rád, že to mám za sebou. Pochvíli přiběhla Mellanie, vzal jsem si od ní přihlašovací údaje do školní počítačové sítě a šel si po svých. Měla moc práce, ať se prý dyžtak stavím odpoledne. Seznámil jsem se i se svýma buddy kamarádkami, které mi mají být nápomocny, na Mellanie se nespolehám a řeším to s něma. A asi jsem dobře udělal – heslo co mi dala opět nefungovalo. Takže ještě jednou...
První den na klinice byl dobrý nebo už si pamatuji jenom to dobré?! O tom jak to tu funguje asi někdy jindy..
Hned druhý školní den jsem poprvé zaspal! Nevím jestli to bylo těma zavěsama od Gry a tmou v pokoji nebo tím, že jsem šel spát až po půlnoci, každopádně jsem se vzbudil v 7:10 a první co mi vyskočilo na mysl byla doktorka z ordinace, jak nám včera přikazovala ať přijdeme sharp at 8! Tož snídaně jsem si moc neužil, oblékl se a letěl do školy. Jel jsem autem, nebylo zbytí. V 8 hodin, s jazykem na vestě a pláštěm ledabyle přes rameno jsem byl na svém místě připravený diskutovat na předem zadané téma. Dopoledne mí norští spolužáci (= jeden Pákistánec, nějaká muslimka a jeden Norek) měli speciální program a tak jsem tam byl ze studentů sám. K tomu dvě milé doktorky, pět sestřiček, které se poznají podle toho že jsou malé, blonďaté a modrooké, a jeden tak padesátiletý černoch, který mi byl oporou v tomto genderově nevyrovnaném pracovním prostředí.
Pomalu začínám stahovat finanční manko, které mi vzniklo díky parkování během první noci. Místo toho abych zaplatil tetě Melanie za vstupenku do školní tělocvičny, jsem se s kamarádil s Norkem, který mi ji dal zadarmo a druhý den mi dal ještě jednu zadarmo i pro Španělky! Odkud je měl a zdali jsou pravé jsem se neptal. A zhruba 150NOKů je doma. Tělocvična je hned u skříněk a je tu vše potřebné! Je super! Mají tam brutální audiosystém a nikomu nevadí když ho trochu osolíš. Chvíli tam se mnou byli dva týpci a pak úplně sám. Prostě ideál! Takže původně zamýšlená studentská vstupenka téměř na všechny sportoviště v Oslu a do bazénu padá (z asi 700). Běžky, boty na běhání a školní posilka budou stačit.
Cestou ze školy jsem šel se Španělkami. Já potřeboval v kampusu něco ohledně bydlení a oni tam šli kupovat zimní boty. Přišla řeč na nákupy, řekli mi o jednom krámu téměř v centru kde by mělo být levné jídlo. Domů se mi nechtělo, nakupovat jsem ještě nebyl a tak jsem se tam vydal. Vystoupil jsem na zastávce metra a byl ztracenej. Neměl jsem tušení kudy se vydat, tak jsem prostě šel. U východu z metra byli revizoři, všechno v pořádku, ale pomyslet kolik by stala jízda bez šalinkarty se neodvažuji. Vylezl jsem nejbližším východem. Na rohu byl obchod, před kterým bylo spoustu krabic se zeleninou a ovocem a spoustu lidí. Cestou k obchodu jsem se zamyslel nad tím co tu budu dělat až mě opustí všechno todle štěstí!? Vzal jsem si košík a začal zkoumat zboží. Polovinu z toho co nabízeli jsem v životě neviděl a u poloviny z té poloviny jsem nedokázal s jistotou říct jestli to bylo ovoce nebo zelenina. Vybral jsem si ledový salát, doslova! A ještě nějaký drobnosti které jsem dokázal pojmenovat. Pak jsem šel dovnitř. Byl to pákistánský obchod! Uvnitř byli samí čmoudi a studenti. Měli tam nepřeberný množství luštěnin, těstovin, různých zvláštních věcí, omáček a dochucovadel. Měli tam vlašské ořechy velké jako malá pěst a na každém bylo razítko jako na vajíčku. Měli tam vajíčka, v obalu který byl absolutně bez popisu, ale razítka na nich byli, tož jsem si je koupil. Měli tam rýži v takových těch látkových pytlích. Měli tam děsné fronty u kasy a nebrali jiné než norské karty. Neměli radost když jsem přišel na řadu já! Nakonec jsem si domluvili, no , domluvili…zdá se, že na Eura slyší každý. Cesta zpátky ke kolejím byla snadná, metro bylo plné běžkařů, byl jsem si jistý, že jedu správným směrem.
Taky vyrážím…

Zdroj Norway

...a už jsem zpátky. Bylo to dobrý! 12km, Ani jeden pád! Akorát mi praskla přeska na pouzdře na foták - takové jsou tu mrazy.

Den 1 - všechno poprvé...

Zdroj Norway

Jelikož mi celé plavební odpoledne neodpovídali z kolejí zda-li mi nechají klíče od pokoje někde k vyzvednutí, abych se mohl večer ubytovat, začal jsem se pohlížet jinde. Jedna zpráva na FB stránku místních erasmáků toho taky moc nevyřešila. Jen pár telefonních čísel na kterých norsky odpovídal záznamník. Takžeby další noc v autě?

Povylodění jsme v koloně krokem popojížděli ven z areálu. Brzdila to tam statná paní, která, jak jsem pochopil, určovala kdo ukáže kufr a kdo ne. Vzhledem ke kontrabantu ,který jsem měl v gumovkách a mezi ponožkami a vzhledem k jejímu výrazu jsem trochu znejistěl. Nicméně nasadil jsem úsměv, stáhl okénko a jel jí naproti. Prohodili jsme pár vět, respektive ona, já byl pořád maličký. Pokynula ať jedu dál. Hned za bránou jsme si hrdinsky povzdechl, že jsem toho měl vzít víc! Tož jsem vyjel a zahnul doprava… Po ujetí pár set metrů mi přišla SMS: „Ahoj. U nas na baraku v Sogn je volnej pokoj do kterého bych te mohl teoreticky dostat. Ale nevim jestli tam je postel. Kdyžtak zavolej na tohle cislo. Jura“ Paráda! Sogn jsou přesně ty koleje, kde mám zarezervovaný pokoj. Ještě chvilu jsem se projížděl centrem. Byla už tma, padal sníh – pomalu, klidně a rovně dolů. Vše bylo osvícené a hrozně hezké. Nejspíš je to tím, že je to všechno nové, neznámé a jiné. Tu dokonalou atmosféru jsem si užíval! V nejbližších dnech se tam budu muset nějaký večer vypravit a zkusit to vyfotit. Za půl hodiny jsem byl v Sogn. Pochvíli a pár sms jsem stál před domem č. 25. Proběhlo přivítáni s Jurou a Lukášem, kteří měli zrovna namířeno vedle na nějakou párty. Rychle mi ukázali můj pokoj kam jsem hodil karimatku a spacák. Dal každému po staropramenu a vyrazil s nimi. Sešlost poklidná, rozkoukával jsem se. Vždy po pár větách vyšlo najevo, že já jsem ten kdo před 2 hodina psal na FB že hledá podlahu na přespání. Jedna ze zde mi přítomných mi dokonce posílala jedno z neužitečných čísel. Celkem se to tu sešlo! Později se vyrazilo do města. Zrovna byl nějaký svátek Austrálie či co, tak se šlo do australský hospody. První nákup lístku, jízda metrem atd. atd. Pivo 0,3l za 52NOK mi vydrželo po celý zbytek večera. Teď už vím, že bylo první a poslední, tak proč ne. Před půlnocí jsme byli doma.

Ráno jsem měl naplánováno hned po probuzení vyrazit pozdravit do školy. V 7 už jsem pochodoval dolu po schodech, vstříc prvnímu dni. Za stěračem jsem našel žlutý poukaz na parkovné v nemalé hodnotě. Krucipísek! No nic. Úvaha, že si mě nebude nikdo všímat ve slepé, malé, prázdné uličce, kde jsem zaparkoval v 8 večer a v 7 ráno měl v plánu se vypařit, nebyla dobrá. Parkovací automaty nikde nebyly, jen nějaké modré cedule s norštinou. A někdo, kdo by mi dal klíče od pokoje či parkovací místo taky nikde. Udělal bych to asi znova (kdybych teda nevěděl, že to skončí takto) uff… Vyrazil jsem do školy, zaparkoval vedle areálu. Chvíle bloudění, učení se otvírání dveří atd. Dorazil jsem za paní, která má na starost mezinárodní študáky. Zatím co si ona pobíhala někde po škole, skamarádil jsem se s její sekretářkou jménem Gry. Domluvil jsem si, že mi půjčí na kolej závěs do okna. Byla milá, ale na paní Richterovou u nás na škole nemá. Udělala mi čaj a poslala mě do kanceláře za tetou Mellanie – to je ona! Ráda vyhrožuje a je nevypočitatelná! A doufám, že neumí česky. Nicméně, dopadlo to úspěšně. Sice toho moc nevěděla – třeba o SIM kartách, registraci pro delší pobyty, o tom kam si jít pro klíče od pokoje (posílala mě jinam než jsem měl jít). Chtěla mi ukázat jak se přihlásím na školní počítače, ale to jí taky nefungovalo – přestože pro mě měla připravené jméno i heslo. Ale jak povídám dopadlo to dobře, hlavu mi neutrhla! Přišla řeč i na parkování…takže jsme se narychlo oblékli a svižně šli přeparkovat ze současné riskantní pozice na školní parkoviště a posléze jsem dostal nálepku na přední sklo. Ještě mi poradila, že pokud bych chtěl, mohl bych se sejít se zahraničnímí studenty, že prý budou na obědě v menze. Mám poslouchat odkud bude znít angličtina a pokud to bude vysoký kluk – tak to je Viktor! Vypravil jsem se tedy do menzy. Né kvůli Viktorovi, ale spíš kvůli tomu, že už jsem měl celkem hlad, vzhledem k tomu fofru jsem naposled jedl naposled řízek u trajektu. V menze měli hamburger menu za 48 kaček, bohužel mi neakceptovali ani jednu kartu, ani eura, ani nabídku, že bych umýval nádobí. Tak sem to pro dnešek vzdal. Rychle jsem ještě nakoukl vedle do místní „Knihy“ co že to tu mají. Co se Knihy týče, je to lepší ba dokonce výborné! Vydal jsem tedy do místního kampusu vyzvednout klíče od pokoje a vyřídit formality. Šel jsem pěšky. Opět padal hrozně pomalu sníh a atmosféra byla skvělá. Kampus je hezký. Jsou tu veškeré fakulty - je to takové město ve městě. Jen veterina je opět vyjímečná a kilometr a půl stranou.

Další zajímavostí je to, že jsem dostal pokoj v budově č. 25, to je ta ve které jsem dnes spal, je o dvě patra níže (na stejném patře jako Lukáš, ten co mě též přivítal) Zaparkoval jsem tedy na stejném místě jako včera, tentokrát už se zakoupenou nálepkou a šel se ubytovat. Nastěhoval jsem se,pokoj i koleje jsou super! Ještě je třeba se pořádně zabydlet. Zvečera jsem si šel zaběhat a prozkoumat okolí, ale je to blbý když člověk neví kam se vydat. Vzal jsem to tedy doprava a pak pořád rovně, do kopce. Dostal jsem se do Kringsja – tady jsou druhé koleje kdy bydlí studenti z cizích zemí. A právě sem jezdí všichni Norové z města běžkovat, je tu více než 2600km upravených tratí. Zní to mocně. Jsou tu osvícené tratě pro večerní lyžování. Každých deset minut sem přijede metro, ve kterém má většina lidí v ruce běžky. Jezdí nejmenší i nejstarší. Cestou domu jsem se stavil v obchodě v areálu kolejí – bude třeba si asi chvilu zvykat na ceny. Koupil jsem 3 banány, 2 jabka, mlíko, sýr za 48 norských kaček. Večer na koleji byl klidný, proběhlo seznámení se spolubydlícíma z patra a brzo spát.

V sobotu jsem dopoledne vyhlásil klid a při tom rozmýšlel, jestli po obědě vyrazím do centra na památky nebo za město na běžky. Vyhrály běžky.

Zdroj Norway

Vydal jsem se metrem do Kringsja. To kolikrát jsem stál v životě na běžkách bych určitě spočítal na prstech na rukou. Radši jsem tedy chvilu pozoroval jak se to dělá a pronikal do běžkařskému slangu. Když jsem nabyl pocitu, že vím vše co potřebuji, obul jsem to a vydal se na cestu. Ta začínala hned kopcem, dolů. Plužit mi šlo dobře, dokud se mi tam nepřimotal jeden malý Norek. Pochvilce zmatku jsem skončil na zemi. Má pravá hůlka se v mžiku stala tak trochu sjezdařským speciálem, ale není to zas až tak hrozné, doufám. Od té doby už to bylo celkem dobré, ovšem nejlepší to bylo na rovině. Dřepnul jsem si ještě dvakrát, na hůlky už jsem si dal bacha. Urazil jsem 13 km.

Zdroj Norway

Nejvíc mě boleli ruce. Ale řekl bych, že moje technika při závěrečném stoupání do onoho kopce byla o poznání lepší než při počátečním sjezdu. Tak uvidíme jak to půjde dál…
O.

Zdroj Norway

Norway

Další zima...

Nemohl jsem usnout, ani dospat. Ideální stav před takhle dlouhou cestou. Je 25.ledna po snídani a já nakládám poslední baťůžek (a že nich je!) do auta. Ze zvědavosti jsem hodil kufr na váhu – krásných 35kg. Ten by nejspíš musel mít v letadle vlastní letenku. Úplně navrch už jenom tašku s řízky od mamky a štrúdl od babičky. Naposled projet přes město, dotankovat plnou, vynulovat tachometr…
V Příbrami jsem potkal obrovský billboard na zlevněné běžky, už jedou se mnou! Prý by to byl hřích bez běžek a jelikož já se modlím vždy když jsem v úzkých - nechci žádnou přitěžující okolnost.
Praha, Zličín: parkoviště nákupního centra jsem trefil hned na třetí pokus. Honza už tu čekal. Čekal jsem to! Neznáme se tak, aby věděl jak to mám s načasováním a plánováním. Neznáme se vlastně vůbec – odpověděl na můj inzerát nabízející spolujízdu. Domluvili jsme se snadno ku prospěchu obou. Honza je medik z Valach. Je upovídaný, takže jsme si měli co říct :) Kromě něho odpověděli další 3 lidi a 4. mi volal když jsme jeli kolem Ústí. Překvapilo mě ,kolik lidí se ozvalo.
nad Prahou: Rozsvítila se oranžová kontrolka, která dle mě vypadá jako motor, přestože signalizuje něco o kontrole výfukových plynů. Auto jede pořád stejně, výfukové plyny se zdají být v pořádku, spotřeba přiměřená naložení. Pro jistotu jsme zajeli do servisu (už sem ten samý problém měl v pondělí, nic se nezjistilo, jen sem byl uklidněn) Místní borec to napíchl na počítač a za 5 minut a 420,- mi řekl v podstatě to samé co mi bylo řečeno v pondělí, jen zmínil filtr pevných částic a opět mě uklidnil že o nic nejde. Těch 420,- za to asi stálo. Jestli se to ještě rozsvítí, asi budu ignorant. (máte s tím někdo zkušenost?) Vše šlo skoro podle plánu a v 16:00 jsem opustili ČR.
Ještě bych rád podotkl, že můj původní plán – jet bez navigace – byl dost stupidní!
Cestovní rychlost 90-100km/h , silnice suché, teplota -4°C , spotřeba 7,3l nebo taky 1 řízek na 2 hodiny. Cesta je plynulá, ale monotonií. V řízení se střídáme. Celkem nuda.
Okolo 01:30 jsme dojeli do Veilo – tady Honza vystupoval. Vzal si svůj batůžek (byl menší než můj nejmenší) a vyrazil na vlak. Mě čekalo ještě další 230km, měl jsme na to zhruba 6 hodin. Únavu jsem již pociťoval, hned za městem Mc s free wifi a kakaem přišel vhod. Čím jsem byl výš na severu a níže u moře, tím bylo tepleji. Okolo -2°C a začínal se zvedat vítr. Dalších 40km a zalehl jsem asi na 2 hodiny. Když mě pak okolo páté ranní probudila zima – vyrazil jsem na posledních asi 160km. Provoz postupně houstl jak se probouzeli ostatní a cestovali do práce.
V 08:00 jsem dorazil do cíle. Ještě byla tma, akorát začínalo svítat. Dvě hodiny před vyplutím daly na krásné druhé místo ve frontě. Teploměr ukazuje -1,5 °C Chvilku se rozkoukávám ve zcela neznámém prostředí a vyrážím ven. Po pár krocích se vracím zpět do auta a hledám další bundu. Ještě že jsem se nemohl rozhodnout, kterou nechat doma a vzal obě. Vítr venku je úplně ukrutný. Vzal jsem tedy obě bundy a podruhé jsem se pokusil vydat prozkoumat okolí. Z obrovského kolosu akorát vyjížděli kamion za kamionem. Dlouho jsem žasl jaká je to k*áva. Asi tak velká jak Titanik?! Obrovská megaloď!

Zdroj Norway

Z obou očí mi po chvilce tekly slzy. Ruce jsem měl úplně zmrzlé po vyfocení asi 6ti snímků. Ten vítr byl opravdu čerstvý. Zbytek času jsem tedy strávil v nastarovaném autě, kde jsem dojedl poslední řízek a odpočíval. Vzpomněl jsem si na scénu z Kokosů na sněhu!

Zdroj Norway

Nalodění proběhlo hladce. Z útrob gigantu jsem vyjel rovnou na nejvyšší (desátou) palubu, kde se dá vyjít ven. Vyškrábal jsem se nejvýš co to šlo – bylo to v úrovni kapitánského můstku. Na vyhlídkové terase jsem byl po celou dobu vyplutí úplně sám. Vítr tu fučel ještě o mnoho víc než dole na molu. Okolo byly vidět další velké lodě, obrovské přístavní jeřáby, město Frederikshavn.

Zdroj Norway

Zabral jsem měkkou sedačku, přetáhl obě kapuce přes hlavu a popřál si dobrou…

Zdroj Norway

Life is better when you surf!!!

Zdroj australská zima

Konečně jsme se dočkali! Na doporučení Sashi, jedné z doktorek na klinice v Milduře, jsme vyrazili na Sunshine Coast do městečka Maroochydore za typickým australským sportem – surfováním. Na cestu jsme se vydali s jedním Francouzem, kterého jsme potkali během couchsurfingu v Brisbane. Pierre přiletěl do Austrálie teprve před pár dny a je chudák ještě takový ztracený v téhle velké zemi. Je to vystudovaný fyzik, i když podle vzhledu na to nevypadá, jeho praktický život se hooodně blíží klukům z Big Bang Theory. Tento seriál jsme mu pustili a moc se mu líbil! Zabavil nám noťas a dokud se nevybila baterka sjížděl díl za dílem.

Pierre a jeho obuv na pláž

Zdroj australská zima

Zakempili jsme tentokrát v opravdovém kempu. Dostali jsme super místečko se vstupem přímo na pláž a výhledem na moře, kde se každé odpoledne prohání borci s kite surfama. Žádní lidi okolo a sprchy jen pro nás. Paní na recepci nás nejprve vyslala na naše kempařské místečko, prý je dost malé, tak ať se podíváme, jestli nám to stačí. Plac se nám zdál dost velkej. Proč paní naše místo připadalo malé, nám došlo až v pátek, když odstartovaly jarní prázdniny v Queenslandu a do kempu začali najíždět monstrozní tereňáky s karavany a ještě monstroznějšími stany. V pátek byl kemp zaplaven mravenečky, kteří se hemžili s kladívky a dalším nářadím, a stavěli svá obydlí. Náš výhled se rychle zúžil na sprchy a stan vedle.

Už od středy máme zaplacené lekce surfování. Je to bomba! Prostě nejlepší pocit na světě, když chytneš vlnu a jedeš!

Ondra po čtvrté lekci

Zdroj australská zima

Vychytali jsme super školu, máme skupinové lekce, ale protože je ještě mimo sezónu, naši skupinku tvoří tři lidi. Někdy jsme s Ondrou dokonce sami.
Lekce probíhá následovně: nejprve malé protažení, párkrát Stand up na pláži, potom chycení několika malých bílých vlnek na pobřeží a pak už se prodíráme vlnami dozadu a čeká se na ty pravé zelené vlny. Po hodině a půl už člověk není schopen ani doplavat na břeh. Nejhorší byly první tři lekce, teď už člověk šetří pádlování až těsně když ho vlna nabírá.

Zdroj australská zima

Na surfování je super, že je to v celku levný sport, stačí ti jedno prkno, které pořídíš za 100 až 500 babek, jeden neopren a můžeš jezdit celý rok. Žádná permice, drahý boty, oblečení a termoprádlo a hlavně je to pořád jako freeride, každá vlna je prostě jiná a nedotčená. Taky si v mezičase než přijde ta pravá vlna v klídku pokecáš s ostatními.

Ondra a náš surfing teacher Tom

Zdroj australská zima

Ovšem číst oceán, jako to umí místní, se nikdy nenaučíme. Pokaždé když začneme pádlovat, protože vidíme „super“ vlnu, všichni ostatní začnou pádlovat proti vlně. Když se mi to stalo poprvé, trošku jsem nechápala proč. Potom, co mě pár takových „super“ vln semlelo, jak nejlépe umělo, se vždy po očku dívám na ty pravé surfaře, kterým směrem se vlastně vydat.

Jedna ze super vln!

Zdroj australská zima

Ondra už jezdí jako drak a já samozřejmě jako vždy, jak chudá příbuzná pokulhávám za ním. Ještěže za mnou vždy stojí instruktor, který jemným strčením dodá mému prknu tu rychlost, kterou potřebuje, když ty moje párátka nestačí pádlovat. Trochu jsem se divila, proč je mi každý neopren tak akorát dole a v ramenech plandá, na ramenech mi chybí ještě spoustu svalové hmoty (a dole trochu té tukové přebývá).

Já po pěti lekcích pořád jako letadlo:)

Zdroj australská zima

Ondra mi říká, že to píšu, jako bychom na to hned napoprvé stoupli a jeli, ale ono to tak vlastně bylo. Moje první velká vlna byla zatím asi má nejlepší, od té doby jsem se nalokala hodně slané vody a dostala pár ran přes palici. Místní surfaři nás berou s úsměvem. Nejlepší byl asi tak šedesátiletý pán, kterému jsem nedopatřením zkřížila cestu a tím zničila jeho pěknou jízdu. Mezi bojem ve vlnách jsem se mu snažila omluvit, on s nadhledem jen prohodil: „Doesn’t matter, Baby!“
Ale bohužel toho, abych chytila vlnu sama, aniž by na mě někdo křičel „Start Paddling! Padlle! Paddle! Paddle hard! And stand up“ se asi letos nedočkám. Ondra už se párkrát dočkal, ale já i tak končím tento článek s tím, že to bylo nejlepší surfování v mém životě! Snad ještě někdy nějaké přijde.

Děkujeme Kubovi Vodnárkovi za teoretickou přípravu a video rozbor před našim odjezdem! Při každý vlně na tebe myslíme a třeba příští rok vyrazíme všichni tři!

Zítra poslední lekce, balení kufrů a ve čtvrtek jsme doma jako na koni!

Jižní pobřeží

Dostává se Vám do rukou článek o našem posledním víkendu v Milduře a hlavně o cestování, které jsme podnikli minulý týden po jižním pobřeží Victorie.

V pátek, náš poslední pracovní den, jsme skončili o něco dříve a vyrazili ke Garymu. Gary pracuje pro vládu, odchytává toulavé psy a kočky a pak je odváží k nám na veterinu nebo do útulku. Má velmi zajímavého koníčka, a to velbloudy, které chová u sebe za barákem. Má jich celkem 6, pár z nich je cvičených a podniká s nimi výpravy do pouště. Má už dokonce jedno své odchované velbloudě, má 3 roky a je to ještě takový mimino, jmenuje se Rose a už umí lehni a nechá na sebe sednout. Když Gary zavelí: „Huš, huš!“ velbloud s doprovodem šílených zvuku, které snad vychází až z jeho předžaludku, postupně klekne a pak lehne. Jeden z velbloudů – kastrátů, jmenuje se Josh, se pyšní titulem fugly (fucking ugly) camel. Prý poslal jeho fotku do soutěže a Josua byl bezkonkurenčně nejškaredší velbloud.

Zdroj australská zima

V sobotu jsme s Jeanne.Marie vyrazili na Wentworth Show, byla to zemědělská pouť, trvala celý víkend. Vypadala dost stejně jako pouť u nás, jenom byla větší a koupit jste mohli mnohem víc kýčovitých tretek. Show zahrnovala kolotoče, parkur, soutěž ve stříhání ovcí, výstavu starých aut, spousty stánků se smaženým jídlem atd. Nám se nejvíce líbila soutěž Sheep Dog Trial. Psi tu museli nahnat ovečky postupně přes různé ohrádky, průhony až na vůz. Používají na to především Australské Kelpie.

Zdroj australská zima

Neděli jsme už zasvětili úklidu Love Shacku, praní prádla a dalším přípravám na 3-týdenní cestování. Pozdní odpoledne jsme strávili s Billem, Marii a Jeanne-Marie u nich doma. Při popíjení slivovičky z Česka jsme se rozloučili a v pondělí dopoledne vyrazili na cesty. Náš směr byl jasný. Nejjižnější bod pevninské Austrálie – Wilsons Promotory.

Wilsons Prom

Na místo jsme dorazili v úterý ráno, pobalili batohy a vyrazili na třídenní trip po místním národním parku, kde písčité pláže přecházejí v zelené kopce.

Zdroj australská zima

Brodili jsme jednu z říček, která se vlévala do oceánu, voda byla studená jako led.

Zdroj australská zima

Po cestě jsme viděli několik walabi, vyrušili jsme je zrovna při večeři.

Zdroj australská zima

Večer jsme zakempili a jen co jsme postavili stan, začalo pršet. Pršelo vytrvale celou noc i ráno. Po probuzení jsme chvíli vyčkávali, jestli se počasí nevylepší, ale když byly všude, kam člověk dohlédl, vidět jen černá mračna, navlékli jsme pláštěnky a vydali se na cestu. Trasu jsme museli zkrátit, protože náš stan, který byl součásti výbavy auta, není úplně ready pro vytrvalé deště, přece jen už zažil několik generací backpackerů a je to na něm znát. Odpoledne jsme dorazili zpět k autu a rozhodli se vyrazit dál. Wilsons Prom je moc krásné místo, mrzelo nás, že jsme nemohli pobýt o něco déle.

Zdroj australská zima

Náš další cíl byl Philip Island proslavený svými koloniemi tučňáku. Tento ostrov je s pevninou spojený mostem, takže snadno dostupný. Přijeli jsme tam večer, právě když se začali tučňáci vynořovat z moře. Byli miniaturní, jsou to nejmenší tučňáci na světě. Bohužel je tohle místo šíleně turistické, ale když odešli všichni japonští turisté, bylo to fajn pozorovat ty tučňáčky, jak se hledají, svolávají a mašírují si to z pláže do křoví. Bohužel pro vás nemáme žádný záznam, protože se nesmělo fotit.

Ráno jsme si přivstali a už před šestou jsme vyrazili na procházku k místnímu jezeru –Swan Lake. Kromě černých labutí jsme opět potkali spoustu Walabiů. Ráno nám jel z Philip Islandu ferry na další ostrov – French Island. Tento ostrov je přístupný jen pro pěší. Trajektem jsme jeli celkem čtyři, kapitán, zástupce kapitána a my dva. Kapitán byl pravý mořský vlk, dlouhé rezavé vlasy a vousy, všude tetování a v koutku pořád cigáro.

Na ostrov jsme se vydali hlavně kvůli koalám. Měla by tu být největší kolonie v celé Austrálii. French Island je jedna velká pustina, ze dvou třetin je to národní park, na zbytku ostrova se pase dobytek a bydlí 68 lidí. Mají tu i školu, kam chodí 4 děti. Obyvatelé jsou ovšem především důchodci. Je tu jeden General Store, což je obchod, pošta, kavárna a knihovna v jednom.
Po French Islandu jsme si dali asi 14km okruh a celou cestu vyhlíželi koaly. Už jsme měli krky úplně vykroucené z koukání vzhůru do korun eukalyptových stromů, když jsme ji konečně uviděli! Průvodcem uváděný počet 6000 koal asi není zcela přesný, protože jsme během celé cesty viděli pouze 3, dokonce důchodci, se kterými jsme jeli zpět trajektem, měli lepší skóre, potkali 4!

Vydali jsme se dál na západ po pobřeží. Melbourne se nám podařilo projet během noci, za což jsme byli rádi, protože je to 2. největší město Austrálie a ploužit se tudy ve špičce by asi nebylo nic moc. Noční Melbourne bylo jako každé jiné australské velkoměsto - majestátné nasvícené mrakodrapy tyčící se na pobřeží oceánu, spoustu lidí a aut.

Great Ocean Road

Zdroj australská zima

Great Ocean Road je jedno z nejznámějších míst Austrálie. Přitahuje tisíce surfařů a turistů. Začíná ve městečku Torquay, což je مكة المكرمة‎ surfařů a domov značky RipCurl a QuikSilver, nachází se tu světové Surf muzeum. Žije tady pouze 6,500 obyvatel a nakupovat tu můžete asi ve 14 skateshopech. Každoročně se tu pořádá velký surfařský festival.


Great Ocean Road dále pokračuje na západ po jižním pobřeží klikatými cestičkami, okolo útesů a pláží s ohromnými vlnami. Cesta je proložena několika malými městečky, kde největší památkou je vždy maják a kde jsou dva obchody – potraviny a skateshop.
My jsme naši Great Ocean Road zakončili ve Warnamboolu, tady jsme chvíli čekali na velryby, ale žádné zrovna nepřišly-snad budeme mít štěstí jindy a jinde. Zato jsme konečně potkali pořádnou kolonii koal v národním parku Cape Otway. Na eukalyptech přímo u cesty k jednomu z majáků jich pospávalo a baštilo přes padesát. Koaly spí asi 20 hodin denně, ale my jsme je chytli v době aktivity, takže se jich několik drbalo a požvykovalo.

Zdroj australská zima

Jediná chyba Great Ocean Road je, že nájezdy autobusů asijských turistů jsou tu stejně běžné jako v Evropě. Hlavní atrakcí je let vrtulníkem nad útesy - Twelve Apostoles.

Zdroj australská zima

Ve Warrnamboolu nás večer chytla vichřice, auto se kolébalo ze strany na stranu. Druhý den ráno, když jsme dorazili do Grampians NP, byla většina cest uzavřena spadlými stromy. V Grampians jsme nachytali obrovské stádo klokanů u snídaně. Na mýtině se páslo desítky klokanů různých velikostí. Klokani jsou bohužel mnohem bojáclivější než walabi a když vidí člověka, posbírají všechny děcka do kapes a zmizí.

Zdroj australská zima

Na jižním pobřeží je to sice moc krásné, ale toho počasí nám stačilo. Vyrazili jsme na sever. Rozhodli jsme se probádat opravdový australský outback. Přes Broken Hill, Bourke a další městečka drsného vnitrozemí jsme projížděli 3 dny. Tyto města tu stojí jen díky obrovským těžařským věžím a aby tu člověk mohl natankovat a opravit auto. Žije tu hodně aborginců, jejich život mi dost připomíná život cikánů. Děti v ušpiněných šatech a bosy pobíhaly po večerních ulicích. V místním bistru zase postávalo spoustu dělníků po šichtě s flaškou piva. Rychle jsme natankovali a zmizeli. Mezi městy většinou není vzdálenost menší než 200km. Od cesty outbackem nás všichni Australani odrazovali, že se tam unudíme k smrti. Ale to co člověk zažije tam, nezažije nikde v Evropě. Jedeš 300km a nepotkáš nikoho, jen pasoucí se ovce, kozy, emu a klokany.

Zdroj australská zima

Zdroj australská zima

Cesta vede pláněmi, všude kam dohlédneš je jen příroda a volantem nemusíš pohnout třeba hodinu. Takovou volnost, svobodu a prostor si člověk prostě užívá. Je fakt, že po 2000km to možná trošku nuda byla.

Zdroj australská zima

Zdraví O&E


zbytek fotek mužete shlédnout na

australská zima