Den 1 - všechno poprvé...

Zdroj Norway

Jelikož mi celé plavební odpoledne neodpovídali z kolejí zda-li mi nechají klíče od pokoje někde k vyzvednutí, abych se mohl večer ubytovat, začal jsem se pohlížet jinde. Jedna zpráva na FB stránku místních erasmáků toho taky moc nevyřešila. Jen pár telefonních čísel na kterých norsky odpovídal záznamník. Takžeby další noc v autě?

Povylodění jsme v koloně krokem popojížděli ven z areálu. Brzdila to tam statná paní, která, jak jsem pochopil, určovala kdo ukáže kufr a kdo ne. Vzhledem ke kontrabantu ,který jsem měl v gumovkách a mezi ponožkami a vzhledem k jejímu výrazu jsem trochu znejistěl. Nicméně nasadil jsem úsměv, stáhl okénko a jel jí naproti. Prohodili jsme pár vět, respektive ona, já byl pořád maličký. Pokynula ať jedu dál. Hned za bránou jsme si hrdinsky povzdechl, že jsem toho měl vzít víc! Tož jsem vyjel a zahnul doprava… Po ujetí pár set metrů mi přišla SMS: „Ahoj. U nas na baraku v Sogn je volnej pokoj do kterého bych te mohl teoreticky dostat. Ale nevim jestli tam je postel. Kdyžtak zavolej na tohle cislo. Jura“ Paráda! Sogn jsou přesně ty koleje, kde mám zarezervovaný pokoj. Ještě chvilu jsem se projížděl centrem. Byla už tma, padal sníh – pomalu, klidně a rovně dolů. Vše bylo osvícené a hrozně hezké. Nejspíš je to tím, že je to všechno nové, neznámé a jiné. Tu dokonalou atmosféru jsem si užíval! V nejbližších dnech se tam budu muset nějaký večer vypravit a zkusit to vyfotit. Za půl hodiny jsem byl v Sogn. Pochvíli a pár sms jsem stál před domem č. 25. Proběhlo přivítáni s Jurou a Lukášem, kteří měli zrovna namířeno vedle na nějakou párty. Rychle mi ukázali můj pokoj kam jsem hodil karimatku a spacák. Dal každému po staropramenu a vyrazil s nimi. Sešlost poklidná, rozkoukával jsem se. Vždy po pár větách vyšlo najevo, že já jsem ten kdo před 2 hodina psal na FB že hledá podlahu na přespání. Jedna ze zde mi přítomných mi dokonce posílala jedno z neužitečných čísel. Celkem se to tu sešlo! Později se vyrazilo do města. Zrovna byl nějaký svátek Austrálie či co, tak se šlo do australský hospody. První nákup lístku, jízda metrem atd. atd. Pivo 0,3l za 52NOK mi vydrželo po celý zbytek večera. Teď už vím, že bylo první a poslední, tak proč ne. Před půlnocí jsme byli doma.

Ráno jsem měl naplánováno hned po probuzení vyrazit pozdravit do školy. V 7 už jsem pochodoval dolu po schodech, vstříc prvnímu dni. Za stěračem jsem našel žlutý poukaz na parkovné v nemalé hodnotě. Krucipísek! No nic. Úvaha, že si mě nebude nikdo všímat ve slepé, malé, prázdné uličce, kde jsem zaparkoval v 8 večer a v 7 ráno měl v plánu se vypařit, nebyla dobrá. Parkovací automaty nikde nebyly, jen nějaké modré cedule s norštinou. A někdo, kdo by mi dal klíče od pokoje či parkovací místo taky nikde. Udělal bych to asi znova (kdybych teda nevěděl, že to skončí takto) uff… Vyrazil jsem do školy, zaparkoval vedle areálu. Chvíle bloudění, učení se otvírání dveří atd. Dorazil jsem za paní, která má na starost mezinárodní študáky. Zatím co si ona pobíhala někde po škole, skamarádil jsem se s její sekretářkou jménem Gry. Domluvil jsem si, že mi půjčí na kolej závěs do okna. Byla milá, ale na paní Richterovou u nás na škole nemá. Udělala mi čaj a poslala mě do kanceláře za tetou Mellanie – to je ona! Ráda vyhrožuje a je nevypočitatelná! A doufám, že neumí česky. Nicméně, dopadlo to úspěšně. Sice toho moc nevěděla – třeba o SIM kartách, registraci pro delší pobyty, o tom kam si jít pro klíče od pokoje (posílala mě jinam než jsem měl jít). Chtěla mi ukázat jak se přihlásím na školní počítače, ale to jí taky nefungovalo – přestože pro mě měla připravené jméno i heslo. Ale jak povídám dopadlo to dobře, hlavu mi neutrhla! Přišla řeč i na parkování…takže jsme se narychlo oblékli a svižně šli přeparkovat ze současné riskantní pozice na školní parkoviště a posléze jsem dostal nálepku na přední sklo. Ještě mi poradila, že pokud bych chtěl, mohl bych se sejít se zahraničnímí studenty, že prý budou na obědě v menze. Mám poslouchat odkud bude znít angličtina a pokud to bude vysoký kluk – tak to je Viktor! Vypravil jsem se tedy do menzy. Né kvůli Viktorovi, ale spíš kvůli tomu, že už jsem měl celkem hlad, vzhledem k tomu fofru jsem naposled jedl naposled řízek u trajektu. V menze měli hamburger menu za 48 kaček, bohužel mi neakceptovali ani jednu kartu, ani eura, ani nabídku, že bych umýval nádobí. Tak sem to pro dnešek vzdal. Rychle jsem ještě nakoukl vedle do místní „Knihy“ co že to tu mají. Co se Knihy týče, je to lepší ba dokonce výborné! Vydal jsem tedy do místního kampusu vyzvednout klíče od pokoje a vyřídit formality. Šel jsem pěšky. Opět padal hrozně pomalu sníh a atmosféra byla skvělá. Kampus je hezký. Jsou tu veškeré fakulty - je to takové město ve městě. Jen veterina je opět vyjímečná a kilometr a půl stranou.

Další zajímavostí je to, že jsem dostal pokoj v budově č. 25, to je ta ve které jsem dnes spal, je o dvě patra níže (na stejném patře jako Lukáš, ten co mě též přivítal) Zaparkoval jsem tedy na stejném místě jako včera, tentokrát už se zakoupenou nálepkou a šel se ubytovat. Nastěhoval jsem se,pokoj i koleje jsou super! Ještě je třeba se pořádně zabydlet. Zvečera jsem si šel zaběhat a prozkoumat okolí, ale je to blbý když člověk neví kam se vydat. Vzal jsem to tedy doprava a pak pořád rovně, do kopce. Dostal jsem se do Kringsja – tady jsou druhé koleje kdy bydlí studenti z cizích zemí. A právě sem jezdí všichni Norové z města běžkovat, je tu více než 2600km upravených tratí. Zní to mocně. Jsou tu osvícené tratě pro večerní lyžování. Každých deset minut sem přijede metro, ve kterém má většina lidí v ruce běžky. Jezdí nejmenší i nejstarší. Cestou domu jsem se stavil v obchodě v areálu kolejí – bude třeba si asi chvilu zvykat na ceny. Koupil jsem 3 banány, 2 jabka, mlíko, sýr za 48 norských kaček. Večer na koleji byl klidný, proběhlo seznámení se spolubydlícíma z patra a brzo spát.

V sobotu jsem dopoledne vyhlásil klid a při tom rozmýšlel, jestli po obědě vyrazím do centra na památky nebo za město na běžky. Vyhrály běžky.

Zdroj Norway

Vydal jsem se metrem do Kringsja. To kolikrát jsem stál v životě na běžkách bych určitě spočítal na prstech na rukou. Radši jsem tedy chvilu pozoroval jak se to dělá a pronikal do běžkařskému slangu. Když jsem nabyl pocitu, že vím vše co potřebuji, obul jsem to a vydal se na cestu. Ta začínala hned kopcem, dolů. Plužit mi šlo dobře, dokud se mi tam nepřimotal jeden malý Norek. Pochvilce zmatku jsem skončil na zemi. Má pravá hůlka se v mžiku stala tak trochu sjezdařským speciálem, ale není to zas až tak hrozné, doufám. Od té doby už to bylo celkem dobré, ovšem nejlepší to bylo na rovině. Dřepnul jsem si ještě dvakrát, na hůlky už jsem si dal bacha. Urazil jsem 13 km.

Zdroj Norway

Nejvíc mě boleli ruce. Ale řekl bych, že moje technika při závěrečném stoupání do onoho kopce byla o poznání lepší než při počátečním sjezdu. Tak uvidíme jak to půjde dál…
O.

Zdroj Norway

Norway