První školní den

V neděli po obědě jsme byli na vejletě kolem jezera Songsvang. Tady u toho jezera začínají všechny ty běžkařské stopy, je to tedy hned u kolejí Kringsja. Doufám, že už se tady orientujete stejně jako já. Dalo to asi na 8km. Všude bylo děsně lidí, psů, běžkařů zkrátka nedělní odpoledne. Celkem nic zajímavého. Snad jen to, že jsem vyrazil na frajera jenom v mikině a bundě. A hrozně jsem vymrzl. Když jsme byli zhruba na půli cesty a rozhodovalo se jestli už se vrátíme a nebo obejdeme celé jezero, a ta malá španělka, která povětšinu cesty neměla ani nasazené rukavice, protože pořád dělala fotky sama sebe ,rozhodla že půjdeme dál, proklínal jsem ji! Jen v duchu, s úsměvem na tváři, ale vší silou! Chybami se učím nejčastěji. Od té doby vždy 2 dvě bundy, které zajišťují teplotní rovnováhu mého zdejšího vesmíru. Ještě bych podotknul, že jsem rád tady v teple na severu. Když vidím jak se teploty mají u nás doma, pískám si tu! Večer jsem vyrazil ještě běhat. Jelikož nerad běhám tam kde to neznám, a zatím to jinde neznám, a v Kringsja je to celkem dobrý - stalo se to asi mojí nejoblíbenější trasou . Prostě vydal jsem se opět tam, do kopce. Už byla tma, vzal sem to až k běžkařským trasám. Byly osvícené a prázdné. Byl jsem nadšený a večerní lyžování teď v tejdnu někdy po škole je jasná volba. Už teď se těším a přemýšlím jakej bude lepší vosk. Zítra, v pondělí, poprvé do školy. Tradičně jak na potvoru nemůžu usnout brzy. Budík byl na staven na 6:00.
V 7:00 jsem měl sraz s jinýma dvěma Španělkami, veterinářkami před obchodem tady v areálu kolejí. Holky jsou z oboru, akorát přijeli o týden dřív než já takže už znají cestu do školy. Šli jsme pěšky, je to tak na půl hodiny. Doleva a pořád rovně. Ve škole je hrozně fajn, že tu každý má svoji skříňku a pořád tu jsou ještě nějaké volné. Dostanete se k nim pomocí studentské karty. Na každé budově či mezi jednotlivými odděleními v jedné budově jsou dveře, které si otevřete pomocí této magické karty, je to jako ve snu! ;)
Pondělí byl první školní den. Ráno jsem zahájili na rektorátě - byl jsem si u Gry vyzvednou závěs do okna a nechal jsem si od jiné úřednice vyprávět příběh o Thorovi a jeho kladivu. Teta Mellanie zas někde běhala. Dnes přijela nová spolužačka, která studuje v Estonsku a je původem z Finska? Už nevím. Na jméno si ani nezkouším vzpomenout. S těmi severskými jménu je vůbec problém. Kluci ale dobře slyší na Olafa, u holek ještě nevím. Holka byla zmatená jak já v pátek. Jsem rád, že to mám za sebou. Pochvíli přiběhla Mellanie, vzal jsem si od ní přihlašovací údaje do školní počítačové sítě a šel si po svých. Měla moc práce, ať se prý dyžtak stavím odpoledne. Seznámil jsem se i se svýma buddy kamarádkami, které mi mají být nápomocny, na Mellanie se nespolehám a řeším to s něma. A asi jsem dobře udělal – heslo co mi dala opět nefungovalo. Takže ještě jednou...
První den na klinice byl dobrý nebo už si pamatuji jenom to dobré?! O tom jak to tu funguje asi někdy jindy..
Hned druhý školní den jsem poprvé zaspal! Nevím jestli to bylo těma zavěsama od Gry a tmou v pokoji nebo tím, že jsem šel spát až po půlnoci, každopádně jsem se vzbudil v 7:10 a první co mi vyskočilo na mysl byla doktorka z ordinace, jak nám včera přikazovala ať přijdeme sharp at 8! Tož snídaně jsem si moc neužil, oblékl se a letěl do školy. Jel jsem autem, nebylo zbytí. V 8 hodin, s jazykem na vestě a pláštěm ledabyle přes rameno jsem byl na svém místě připravený diskutovat na předem zadané téma. Dopoledne mí norští spolužáci (= jeden Pákistánec, nějaká muslimka a jeden Norek) měli speciální program a tak jsem tam byl ze studentů sám. K tomu dvě milé doktorky, pět sestřiček, které se poznají podle toho že jsou malé, blonďaté a modrooké, a jeden tak padesátiletý černoch, který mi byl oporou v tomto genderově nevyrovnaném pracovním prostředí.
Pomalu začínám stahovat finanční manko, které mi vzniklo díky parkování během první noci. Místo toho abych zaplatil tetě Melanie za vstupenku do školní tělocvičny, jsem se s kamarádil s Norkem, který mi ji dal zadarmo a druhý den mi dal ještě jednu zadarmo i pro Španělky! Odkud je měl a zdali jsou pravé jsem se neptal. A zhruba 150NOKů je doma. Tělocvična je hned u skříněk a je tu vše potřebné! Je super! Mají tam brutální audiosystém a nikomu nevadí když ho trochu osolíš. Chvíli tam se mnou byli dva týpci a pak úplně sám. Prostě ideál! Takže původně zamýšlená studentská vstupenka téměř na všechny sportoviště v Oslu a do bazénu padá (z asi 700). Běžky, boty na běhání a školní posilka budou stačit.
Cestou ze školy jsem šel se Španělkami. Já potřeboval v kampusu něco ohledně bydlení a oni tam šli kupovat zimní boty. Přišla řeč na nákupy, řekli mi o jednom krámu téměř v centru kde by mělo být levné jídlo. Domů se mi nechtělo, nakupovat jsem ještě nebyl a tak jsem se tam vydal. Vystoupil jsem na zastávce metra a byl ztracenej. Neměl jsem tušení kudy se vydat, tak jsem prostě šel. U východu z metra byli revizoři, všechno v pořádku, ale pomyslet kolik by stala jízda bez šalinkarty se neodvažuji. Vylezl jsem nejbližším východem. Na rohu byl obchod, před kterým bylo spoustu krabic se zeleninou a ovocem a spoustu lidí. Cestou k obchodu jsem se zamyslel nad tím co tu budu dělat až mě opustí všechno todle štěstí!? Vzal jsem si košík a začal zkoumat zboží. Polovinu z toho co nabízeli jsem v životě neviděl a u poloviny z té poloviny jsem nedokázal s jistotou říct jestli to bylo ovoce nebo zelenina. Vybral jsem si ledový salát, doslova! A ještě nějaký drobnosti které jsem dokázal pojmenovat. Pak jsem šel dovnitř. Byl to pákistánský obchod! Uvnitř byli samí čmoudi a studenti. Měli tam nepřeberný množství luštěnin, těstovin, různých zvláštních věcí, omáček a dochucovadel. Měli tam vlašské ořechy velké jako malá pěst a na každém bylo razítko jako na vajíčku. Měli tam vajíčka, v obalu který byl absolutně bez popisu, ale razítka na nich byli, tož jsem si je koupil. Měli tam rýži v takových těch látkových pytlích. Měli tam děsné fronty u kasy a nebrali jiné než norské karty. Neměli radost když jsem přišel na řadu já! Nakonec jsem si domluvili, no , domluvili…zdá se, že na Eura slyší každý. Cesta zpátky ke kolejím byla snadná, metro bylo plné běžkařů, byl jsem si jistý, že jedu správným směrem.
Taky vyrážím…

Zdroj Norway

...a už jsem zpátky. Bylo to dobrý! 12km, Ani jeden pád! Akorát mi praskla přeska na pouzdře na foták - takové jsou tu mrazy.