druhý týden...

V neděli večer byla u nás na patře naplánována společná večeře. Byly lasagne a muffiny jako dezert. Hrozně jsem se těšil, protože jsem tušil, že to bude prozatím moje nejlepší jídlo v Norsku. Už jako malej jsem se motal v kuchyni… tož jsem šel holkám pomoct. Ony měly svých starostí dost s dochucováním takové té omáčky do lasagní, tak mě uklidily ke stolu a daly mi krájet čokoládu do muffinů. Naivky :) ochutnával jsem pokaždé, když se otočily. Další úkol jsem nedostal. Lasagne byly dvojího druhu, tři mísy. Jedny vegetariánské, samá zelenina. Druhé s mletým masem. Vyzkoušet se má všechno, obzvláště když je člověk někde, tak jsem si nandal prvně ty ZELENINOVÉ! Nevím, jestli je opravdu nejlepší kuchař hlad?! Ale bylo to hrozně dobré, trošičku ostré. Pak přišly na řadu ty s masem, taky dobré, ale né tak. Takže na třetí pokus jsem zvolil opět zeleninové a přestože už jsem nebyl vůbec hladový, byly pořád stejně vynikající. Pak přišly na řadu muffiny, též vynikající. Jedny s trochou čokolády, druhé s borůvkami. Kromě dobrého jídla bylo fajn poznat lidi trochu víc než jen obvyklé „Ahoj, jak se máš?“ v kuchyni.

Zdroj Norway

Marta pak mezi řečí zmínila, že jde za 20 minut na koncert, jestli se chce někdo přidat. Marta je polka, je suverénní, má své názory o kterých není radno s ní diskutovat a je velká … jde z ní trochu strach. Prostě vostrá Marta. Nikdo jít nechtěl. Mel to být jazz, blues, trochu rock. Těžko si pod tím představit něco konkrétního. Jel jsem sem za dobrodružstvím - tak sem se dobrovolně přihlásil, že půjdu. Když se mě zeptala jestli mi bude stačit 15 minut na přípravu, odvětil jsem ji že nejsem ženská... tím začal náš společný večer. Rychle jsem umyl většinu špinavého nádobí z dnešního večera, skočil do kabátu a šlo se. Pochopitelně, že jsem to za 15 minut nestihl a dala mi to sežrat. Nemohl jsem nic říct, ale jsem si jistý, že to bylo kvůli tomu umývání nádobí.V centru osla jsem dobloudili velesvižným krokem do onoho klubu. Když mi cestou vyprávěla, že se nikdy neztratila a my jsme se motali pořád dokola po jednom bloku, dal jsem jí to sežrat zas já! Bylo to tam fajn. Nezakouřeno, žádní totálně opilí fanoušci. Kapelu tvořilo asi tak 15 lidí. Nevím jak je popsat, měli tam snad veškeré nástroje co si vzpomenete: piano, tubu, trubku, kytary, opravdovou basu, rumbakoule… Hráli vše možně jazzově, swingově i trochu rockově. Takže Marta měla vlastně pravdu. Koncert byl fajn a během mrazivé cesty nočním Oslem na koleje jsem nemyslel a nemluvil o ničem jiném než jaké by to bylo, kdyby v kuchyni zbyl nějaký muffinek. Posmívala se mi a nedávala mi žádnou naději. K mému i hlavně jejímu překvapení tu byly. Už teda jenom borůvkové, ale jeden vhod přišel. Spolu s horkým čajem v křesle, které máme v kuchyni. Pak jsme napsal děkovný vzkaz na dveře spolubydlícím a ve dvě šel spát. Ta komunikace pomocí lepících papírků na dveřích v kuchyni se mi hodně líbí.

V pondělí jsem začal dvoutýdenní pobyt na klinice hospodářských zvířat. Ráno se nevstávalo nejlehčeji. Do školy jsem se vypravil pěšky. Trošku jsem nestíhal a přišel asi o minutu pozdě, ale porad jsem nebyl poslední. Dvě doktorky, šest spolužaček, ošetřovatelky a jeden černej padesátiletej ošetřovatel…díky bohu! Mám rád když mají věci svá pravidla!! Na klinice pohodička, jsou to čtvrťáci, vlastně čtvrťačky. Nic extra se nedělá, ale vzhledem k tomu, že to je jejich první klinika si to dávají hodně dobře a smekám před nimi. Ale stejně, vždy když jsem jim držel tele, aby mu vzaly krev, poté co sundaly kryt z jehly a napětí vzrostlo, potichu jsem se zeptal jestli se cítí být ve stresu. Smály se a vše se jim povedlo. Z kliniky bych snad ještě zmínil, že nejsem moc zvyklý otírat hrdlo lékovky dezinfekcí před tím, než z ní natáhnu do stříkačky. Život vás naučí!

Jedno odpoledne jsem byl po škole s Viktorem (ten Viktor, se kterým mě chtěla Mellanie první den toliko seznámit) v počítačové místnosti. Řešili jsme žádosti o registraci pro delší pobyt. Má mnohem víc zkušeností, jelikož už žádal minulý týden. Byl na policejní stanici na sjednané schůzce, odkud ho poslali domu, protože vyplnil špatnou žádost. Nebyl mi schopný říct, kterou žádost mám vyplnit, ale i informace o tom, který formulář je špatný by se měla ocenit. Já jsem vyplnil žádost již včera a když jsme je porovnali tak mám jinou než Viktor, tak snad tu správnou. Schůzku mám domluvenou na úterý o jedné hodině. Tak uvidíme. Během našeho porovnání, sem dorazila teta Mellanie s novou spolužačkou z Finska – ukazovala ji jak se přihlásit na počítač. Nešlo jí to, opět. Nevím jestli to má být součást nějakého tradičního uvítacího rituálu?! S Viktorem jsem se ji zeptali jestli je tu někde možnost tisku. Zavedla nás vedle do místnost, kde je tiskárna ovládaná naší magickou studentskou kartu. To jak si na kartu vložit peníze a jak ji používat se máme zeptat svých Norských spolužáků. Ach ta Mellanie :) ten týden mi ani nechyběla.

Na středeční ranní povídání jsem si měl připravit něco o onemocnění paznehtů. V úterý odpoledne jsem si tedy půjčil ve knihovně knížku a večer poctivě studoval. Šlo to pomalu, ale praktické zkušenosti z Velké Chyšky najednou jako bych pohledal. Michale! Taky jsem chvilu přemýšlel jestli bych jim neměl ukázat presentaci mého kravského státnicového pacienta, přeci jenom tolik práce a pak je premiéra zároveň dernierou?! Nakonec jsem ale usoudil, že by tu asi ne zcela pochopili oč v mém vystoupení šlo, tak jsem od toho nápadu upustil. Spát jsem šel až po půlnoci, vstával brzko a cestou do školy louskal poznámky. Šel jsem na řadu jako první. Z patra jsem spustil svůj příběh o chodidlovém vředu, rukama nohama jsem ho ilustroval a dotvářel atmosféru a každou chvilku jsem se ptal jestli mi rozumí. Nějak jsme to dali dohromady. Pak přišli na řadu kolegyně, vytáhly sešity a z listu přečetly co měly nachystané a bylo hotovo. Pfff… Takže napříště to tak nehrotit.

Odpoledne jsme měli cviko s místním šéfem přes prasata. Sympatický, tak šedesátiletý pán, srandista, který rád vypráví historky a pokládá otázky, na které nikdo nezná odpověď. Když zjistil, že jsem z Brna položil do pléna co bylo roku 1866? Nikdo nic, pochopitelně. Mendel přeci publikoval svoji práci a hrášku. Ještě připojil historku o tom jak nikdo Mendela ve své době neocenil a pak ještě jak to bylo dál, ale to už si nepamatuju. Nandal nám to. A to jsme byli v prváku v tom jeho muzeu. Určitě jsem si říkal, že se mi to v životě nebude hodit.

Na ceny jsem si ještě nezvyknul, spíš jsem se o to vlastně přestal pokoušet. Jen aby bylo jasno o čem se bavíme: http://www.citymayors.com/economics/expensive_cities2.html Ale v obchodech tu prý vždy mají od každé základní potraviny „clever“ verzi, která by měla být podstatně levnější. Už jsem měl tu čest se sušenkami a s chlebem. Koupil jsem si výhodné, půlkulové balení celkem dobrých sušenek, ale dost nevýhodně jsem ho snědl během dvou dnů. Taky jsem zkusil chléb, který stál 7NOKů. Ostatní chleby stojí 20 – 30 NOKů. Chleba to nebyl špatný, ale nemám tušení z čeho to můžou dělat? K večeři byl celkem v fajn, ovšem druhý den už byl dobrý tak jedině k namáčení v hráškové polívce do hrnečku. Taky to přesně jsem s ním tak udělal - o polední pauze. Polední pauzy jsem měl tento týden jen málo kdy delší než 15 minut. Najel jsem na osvědčený sandwitchový systém, ve které si přijdou na své pákistánská vajíčka a kus salámu od příbramské uzeniny. Průměrná spotřeba je přesně jedna štangle na týden. Tož pomalu začínám přemýšlet co dál…
Středeční odpoledne bylo hezky a já nemusel chystat nic na druhý den do školy, tak jsem vyrazil do centra, abych se zas o trochu víc zorientoval. Došel jsem až do přístavu, který je ale vlastně hned vedle centra. Severní ledový oceán byl ukrutně studený, ale klidný. Opodál stál dům, co měl nějakou spojitost s Nobelem, nakoukl jsem dovnitř, ale o co šlo jsem nezjišťoval (doufám, že to nedopadne jako s Mendelem).

Zdroj Norway

V jedné kavárně jsem si koupil balíček údajně čerstvé kávy (zeptal jsem se kdy byla pražena a odpověd zněla: „že prý mají vždy čerstvou...“ jak jinak! :) nechal jsem si ji namlít a cestou na koleje jsem přemýšlel jestli zatím nejdražší káva bude chutnat nejlépe. Už můžu říct, že úplně nejlépe ne, ale přesto mi dělá radost každé ráno. Ještě bych mohl zmínit, že během prvních pár dní jsem měl trochu problém s vyřešením dopravní situace na pár neoznačených křižovatkách. Přednost zprava je tu dost častá. Ale už jsem to všechno okoukal a vím jak to funguje. A na jízdu vlevo jsem si zvykl celkem rychle, když má člověk páčku na blinkry vlevo od volantu a páčku na stěrače vpravo – je to pohoda. Jezdí se pomalu a slušně. Nicméně i přes tu všechnu slušnost a ohleduplnost ti nikdo nepoděkuje, když ho pustíš nebo mu nějakým způsobem uhneš. Nevím jestli to tu s tou slušností berou jako samozřejmost? Za dva týdny zablikal jenom jeden autobusák! Jo a chodec se tu pouští už když je 10 metrů od přechodu.

Ve čtvrtek ráno jsem vyrazil do školy autem, protože mě čekala odpolední a večerní služba na klinice. Auto pár dní stálo, trochu chumelilo. Třikrát jsem to zkusil rozhoupat, ale vždy mi kousek chyběl, abych se ze závěje dostal a přehoupl na cestu. Vyběhl jsem a z kufru, vytáhl připravenou pohotovostní lopatku a jal se toho. Okolo šli nějaké a trochu se posmívaly. Nicméně pětkrát jsem hrábl před každým kolem a bylo hotovo, vlastně to ani nestálo za řeč. Holky jsem potkal ještě než došly k zastávce, ale to už jsem si pískal do rytmu jedenácté písničky na druhém disku soundtracku z Forresta. A kdo se směje naposled… Ve škole opět klídek, už vím jak to tam s těma krávama chodí a tak jsem vlastně rád, že se opět nestěhuju a budu tu ještě jeden týden. Odpoledne se na klinice nic zvláštního nedělo a tak jsem se byl protáhnout v posilce. V šatně jsem potkal Oyvinda (tohodle kluka už znáte pod jménem Olaf) a tak se ke mně přidal. Uběhl jsem 3km za rovných 11:30 a pak jsem byl v kantýně kde je wifina a klid. Jak jste si mohli všimnout, s Oyvindem jsem se s kámošili natolik, že jsem si zapamatoval jeho jméno. Chvilu jsme povídali a domluvili se na společném víkendovém běžkování, vyrazíme v sobotu v deset. Potom jsem si chystal věci na páteční ráno.

Zdroj Norway

Je tu tele s maligní katarální horečkou, hurá z toho nekřičím, jen je zas třeba si připravit nějaké to povídání. Během služby se nic zvláštního nestalo, takže po deváté večer jen nakrmit telata a dom.

Zdroj Norway

Doma jsem pak našel zajímavou zprávu od Španělky, že prý mám hezký deník (myslí toto). Že teda prý nerozumí úplně všemu, ale že google překladač funguje celkem obstojně. Doufám, že tendle pošetilej nápad nebudou mít i ostatní osoby, onichž zde upřímně píši.

V pátek ráno jsem se vzbudil jako vždy v 7:12, vylezl jsem na chodbu a další dvoje dveře byly otevřené. Zděsil jsem se, že jsem zase zaspal. V tudle dobu jsem během celého doposavadního pobytu u nás na patře nikdy nikoho nepotkal. Ale byl to planý poplach (stejně jako to, jak nám v neděli začali houkat požární hlásiče a my se museli evakuovat před budovu, pochvíli přijeli hasiči k vedlejší budově. Ale jak jsem již psal, byl to planý poplach, nějaký študák jenom připálil něco v kuchyni. Prý se to stává celkem často) Prostě jenom dnes sousedi vstávali dřív. Je pravda, že pocit toho, že chodím spát poslední a vstávám první, mě začínal trošičku štvát! Do školy tentokrát autobusem. Na ranní povídání byl nachystaný hrozně dobrý dort s mrkví navrchu i uvnitř a termosky s instaním kafem. Takže to, jak Oyvind minulý týden donesl v pátek buchtu nebylo úplně jen tak. Pátek je prostě cake-day. Během ranního povídáni jsem se popral s druhou snídaní a šlo se do stájí. Pátky jsou kratší, končí se již v jednu. Takže to uteklo. Vůbec celý ten týden hrozně rychle utekl. Kdybych to neměl napsané tak bych ani nevěděl co jsem vlastně dělal, jen že to bylo taknějak pořád něco…

A když jsem šel z kliniky, potkal jsem Oyvinda jak nese balík špinavého prádla. Přidal jsem se k němu a on mi ukázal kde je „školní pračka“. Je to takový starý, zapráskaný sklep pod jednou z klinik. Dveře si je možné otevřít kartou, která je schována nahoře nad futrama. Jedno vyprání za 4NOKy bude podstatně příjemnější než za 20 u nás na koleji. A zase je nějaká kačka v kapse! Kromě prádelny se dalo projít dál dozadu, kde se za tím vším harampádím ukrývala nenápadná místnost na úpravu běžek. Mají tu asi úplně všechny věci na co si vzpomenete: takový ty svěráky na běžky, různé kartáče, škrabky, korky, žehličku a tisíc parafínu, klistrů a prostě všemožných vosků. Příští týden si chci dovést lyže a vyzkoušet si to, zatím ale ještě musím na youtubu nakoukat jak přesně na to. Trička asi žehlit nebudu, skluznice určitě!

Pak jsme ještě zašli do posilky. Dneska to dalo na 5km za 24 minut v kopcovitém terénu. Ty pásy co tu mají se umějí naklánět do kopce i z kopce! Je to sranda. Ještě je tam pár předvolených programů, které jsem nezkoušel, tak uvidíme jestli mě mají porád čím překvapit.

V pátek večer byla párty na třetím podlaží u nás na baráku. Stavil se tu Lukáš s Jurou jestli vyrazím s nimi, což mě potěšilo, ale stejně jsem nešel. Opět asociál! Hrozný rambajz, plný patro neznámých erasmáků a povídání o tom co kdo studuje mě nějak nelákalo. Po celém tom týdnu jsem byl rád, že jsem rád a radši jsem sepisoval tento odstavec. Pak jsem si všiml jak venku svítí měsíc, tak jsem vzal baťůžek a vyběhl kousek nahoru na kopec…

Zdroj Norway

V sobotu ráno jsem dojedl svou poslední misku ovsa a nikde v obchodě jsem zatím žádný obyčejný neviděl. V deset jsem měl být na zastávce u Oyvindova privátu. Přišel jsem jen o 25 minut později, místní sobotní hromadnou dopravu ještě nemám zcela v malíku. Oyvind ani Nina se nezlobili. Popojeli jsme pár zastávek a už jsme měli nazuté lyže. Bylo zataženo a mlhavo. Lidí ještě moc nebylo. Po prvních 5 km se Nina otočila, že se nějak necítí a že počká doma.

Zdroj Norway

S Oyvindem jsme si to štrádovali dál. Tempo jsme měli podobné a dost se u toho povídalo. Dostali jsme se až do míst, která už mi byla známá, ale dojel jsem tam od Kryngsji – už se trochu orientuju! Čím dál a výš jsme byli, tím menší byla mlha, víc bylo sluníčka a větší byla zima. Nakonec jsem dojeli ještě o kousek dál než jsem kdy doposud byl a pak to otočili.

Zdroj Norway

Cesta zpátky utekla rychle. Dnes to šlo zase o něco lépe. Už jsem i předjížděl ostatní a chvilkami jsem si pískal. Bylo to něco kolem 16km a bylo to v pohodě, takže příště přes 20km. Vrátil jsem se kolem 2 hodiny odpoledne a můj soused Ivar akorát vstával. Já si udělal těstoviny k obědu, Ivar vajíčka k snídani. Pak jsem spolu poseděli v kuchyni u stolu, který je hned vedle obrovského okna skrz, která prosvítalo slunko, pili jsem ivarovo kafe a jedli moje sušenky. V neděli budu kafe chystat já…



Tady ještě ukázka z dnešního vejletu. Kdo ví o co se jedná?

Zdroj Norway

ale psát se mi o tom už dnes nechce, i tak je to tentokrát nějaké dlouhe...

Zdraví O.