Shimanami Kaido cycling route

odkazodkazPřes pání v campus u pláže byl poklidné a zadarmo, my a další dva stany. V plánu bylo necelých 40km k počátku Shimanami Kaido - což je asi 70 km cyklostezky přes maličké ostrovy pospojované mosty. Tady o tom je víc od někoho dalšího

http://sjetsvet.cz/2017/11/22/japonsko-na-kole-shikoku-a-kjusu/

V podvědomí jsme nepospíchali a tak jsme se stavili kouknout chrám a pak taky na místní hrad - který byl krome samurajských zbrojí prázdný. Ale měl dobrý rozhled z nejvyšší věže. 

Stavili jsme se na koupenou snídani - ryze, makrela trochu polívky, vajíčko na hnelicku, dobrý! Posilnění vyrazili na první most. Zatím asi největší turistická atrakce co jsme navštívili. Poměr Japonců a nejaponci je fifty fifty. Měli jsme vyhlídlý camp s delfína, ale chtěli za to 5500, což je jako za hostel. Našli jsme super camp kilometr vedle, okupovaný   pár Japonci. Nakonec z nich vylezlo že jsou tady 3 týdny, jak na dovolené. Máji to postavené hotové garsonky že stanů a tarpů. My se zabydleli, místní nám půjčili šňůru na prádlo a kbelík na umytí vlasů u umyvadla. Já se koupal v moři, chvíli chytal rybi. K večeři byli činky nudle z kyblíku. A Konečně Rosie měla možnost pověsit hamaku kterou sebou táhne. 

Sakurai

Vyrazili jsme až v deset páč jsme čekali až oschne stan, k snídani jsme udělali poprvé překápko - koupili jsme od strejdy ve městě.  1400yenu za dvě stě gramů. Což je snadno srovnatelný s cenami nejlepších londýnských pražíren. Když zjistil že jsme na kole a z Česka tak přihodil ještě petlahev vychalzeneho kafe a pulbaliku dalšího pytlíku se zrnem. Za zážitek to stálo, kafe přijatelné pro campove prostředí. Obecně když řekneš že si z ČR a jedeš do Sapporo tak to funguje dobře, dneska nám to vydělalo kyblík kuřecích stehýnek od jednoho Číňana co měl stánek na jarmarku. 

popoledni jsme se s zastavili na meníčku - tety neviděli bělocha asi dlouho páč si nás fotili, objednali jsme se něco co jsme neměli moc tušení co bude, pochvili donesli jedno jídlo - nevěděli jsme jestli to je moje či Rosie, tak jsme váhali, něco ujedli a čekali. Po další chvíli paní přišli s velkým prosikem. Po chvíli googleni a překládání nám došlo že nám donesli něco jiného než jsme si objednali. Pochopitelně jsme vědeli prd, nicméně pochvili kuchyň vyvalila správné objednávky a my nakonec měli jídla tři za cenu dvou. Meníčko vyjde tak na 1000 yenu. 

Cestou jsme potkali na cestě želvu, byla vyprahlá a na půl upečena tak jsme ji pomohli vedle do potoka 

Za pár dnů jsme měli v plánu podívat se do Hiroshimi....teď jsme zjistili že příští týden je tam Summit G7, takže nejspíš změna plánů. 

Mitoyo

60 km přes kombinaci busy cest a vesnických stezek za sluneho počasí uteklo dobře. Pořád mě udivuje, jak jsou všude malá políčka, od velikosti naší zahrady az po pruh 2x10 metrů a každý má jinou plodinu. Za barákem, před barákem, mezi vesnicemi, všude. Naprostá většina se obdělává ručně a motykou a maximálně terrou či trakturkem jen o něco málo větší než máme doma na sekání trávy. 

Před konečnou zastávkou jsem se zastavili v chrámu co jsme našli u cesty, vonné tyčinky, staré stromy, pěkné a klidné. Zen!

Ve městě jsme okoukali Marínu, našli v ní spot pro stan ... Místní děda nás ujistil, že je to v pohodě tam campovat. A vyrazili do místního onsenu - ultra tradiční, kde se na nic nesahlo asi tak 50 let. Já tam byl sám, takže bezobav i správnou etiketu. Voda byla vařící, šlo vydržet jen pár minut. A mírné popáleniny od slunka to neulehčily. Vymydlení jsme vyrazi li na první sushi - výborné, každá ryba jinou konzistenci and jinou chuť ale ani jedna ne po rybině. Pak rovnou do stanu a spát. 

Ráno jsem si přivstal a šel vyzkoušet prut. Zatím co jsme balili saky pak tak nám dědula že včera donesl sladké housky s margarínem. Potěšilo to a s burakovým máslem to bylo i dobře jedlé. 

60 km podél pobřeží obyhalo dokud jsme nedorazili do průmyslové oblasti kde jsme 10 km v kuse závodili s náklaďáky během poledního pařáku. V 1:00 jsme to zabalili a v kempu dali dvě hoďky pauzu oběd a čaj. Zbylých 20 km bylo po malých cestičkách mezi poli, paráda. Dorazili jsme do kempu kde byly další dva stany Japonci ovšem Japonci pozvedli kempování na jiný level, o tom jindy. Kemp teplá sprcha názvy šel na 1000 yenu což jsou asi 200kc, A vlastně to máme sami pro sebe. postavíme stan, uvaříme a trochu pofelíme na sluníčku, já pak šel do setmění chytat ryby. Největším zážitkem bylo, když se asi dva metry ode mě objevila Manta která luxovala kameny přístavu. Zítra bude pršet tak tak zůstaneme ještě jednu noc dáme den volna vyrazime  se podívat do "města" a trochu oraz před další cestou. 

Takamatsu

Příjemných, slunných, plochých 40km do Takamatsu uběhlo rychle. Z pestřením byla plánovaná jen rychlá zastávka pro take away coffee. Bylo to prázdné místo a po chvilce rozkoukání jsme si uvědomili že jsme v paní obýváku. Po další chvilce se objevily tři její kamarádi a my jsme rázem byli uprostřed karaoke představení... Ve 2:00 odpoledne. Občerstvení a pobavení jsme vyrazili dál dorazili Takamatsu, kde jsme navštívili místní zahrady které mají více než 300 let staré stromy a bonsaje, pracuje tu 11 zahradníku a ten nejcennější strom jim trvalo jeden měsíc ostříhat. Místní dobrovolní průvodce důchodce nástroj vedl a vše ukázal. Tato oblast je známá svým Udonem. Co jsou v podstatě tluste špagety. Zašli jsme do zapadlé, nudle byly servírované na ledu s jednou teplou a jednou studenou omáčkou. Dokud jsou nudle teplé, tak ty máčíte v té teplý, jak ochladnou tak je smícháte s ledem a začne máčet ve studené, zajímavý a nenasytilo to. Paní majitelka byla fajn ale nemohla se na nás dívat a tak nám v půlce jídla dala lekci v tom jak používat chopsticks. Se západem Slunce jsme vystoupali 200m na místní kopec kde jsme kempovali na parkovišti protože kemp byl zavřený. Dlouhý den sluníčko smaží a je asi trochu únavný. 

Ráno jsme vstali v pět aby nás nikdo ne načapal na parkovišti a měli v plánu dorazit do 50 km vzdáleného kempu. Sjeli jsme kopec což nás po ránu pěkně probral, začli šlapat a zhruba po dvou kilometrech Rosie prasknul řetěz. Zatím k tomu že byl 7:00 ráno a většina bikeshopu otevírá v 10 otočili jsme se a tlačili zpátky do centra města, dali snídani na rohu ve večerce u místních Vietnamců a v 9:00 jsme čekali před jediný bikeshopem, který otevírá již v 9. Bikeshopu větu hodně lidi to neskutečné jezdí na kole všichni a všude jezdí na takových místních obdobách Liberty, nikdo nenosí helmu ale všichni jezdí v maskách. Bezpečnost tu má jiné priority a kritéria. Nicméně tento obchod byl pro servis libert takže řetěz neměli, ale paní ochotně vyndala Zlaté stránky našla Kam se vydat, ráda nám nakreslila mapu i přesto že jsme se jí snažili vysvětlit aby nám to ukázala v Google maps na mobilu. 

Vydali jsme se dál a já našel další servis Liberec, pánovi jsem to ukázal a ten se rovnou pustil do opravy řetězu tím že očko řetezu nasadil zpátky na pivot a zkoušel to zmáčknu kleštěmi. Nevěřil jsem vlastním očím ale po chvíli dorazil jeho kamarád z jiného servisu s novým řetězem tak jsem se uklidnil. Nicméně když se podívám zpětně je jasné že tenhle pán řetěz už dlouho neměnil. Zkrácená verze příběhu hodně japonců sem a tam kromě jednoho nikdo nemluvil anglicky až až třetí kámoš mechanik byl schopný nasadit řetěz během tří minut což bylo asi dvě a tři čtvrtě hodiny potom co jsme dorazili. Emočně a morálně vyčerpání jsme zůstali ve městě vzali Hostel, šli se projít, navařili a šli spát s tím, že zkusíme vyrazit zítra ráno znova.

Japan 2o23

Je to na celý týden jsme dorazili a prošli svým poprvé ve všech možných aspektech a už se celkem orientujeme. Po dvou propršených nocích na hostelu jsme vyrazili opět na cestu, polojasno větrno. Před polednem jsme se nalodili na místní trajekt, který nás za dvě hodiny vyklopil na vedlejší ostrov Šikoku. Na lodi jsme potkali a celou cestu strávili s klukem jménem shiro což je šéf kuchař, který pracuje na Mauriciu a jede domů na dovolenou, po vylodění jsme zašli k němu domů kde mamka servírovala jídlo. Jak se to jmenovalo to nevím ale byly to rozemletý soba nudle (čekankový) s nějakým kuřetem a houbami a zeleninou, probrali jsme místní rybářské tradice a tipy a odcesty jsem dostal jednu sadu sabiki háčků na makrely. Rosie byla poctěna domácím mazáním na kousance od komárů. Posilnění jsme vyrazili na větrnou, 40 km dlouhou cestu do kempu na severním pobřeží. Oproti hlavnímu ostrovu je to už takový venkov - není tu obchod na každém rohu a všude na nás koukají jak na exoty. Cesta byla příjemná vesměs po malinký silničkách zapadlých uličkách - po týdnu experimentování s google maps, seznam mapy, Garmin navigace...jsme se usadili na kombinaci kamoot pro generaci trasy a Garmin explore pro navigaci. Ten rozdíl kudy nás to táhne je hned znatelný. Do kempu jsme dorazili se setměním, postavili stan, rychlá sprcha .. studená a spát. Vyspali jste se náramně, nejspíš to bude kombinací vypořádání se s jet lagem a taky toho, že nespíme hned vedle dálnice či v centru tretiho největšího japonského města....ale v úplné temnotě, klidu, se šplouchaním vlna na pozadí. V noci hraničních deset stupňů Celsia. Ale pohoda. 

 

Arthur’s Pass

31.prosinec

0 kilometrů, ale dobrá lekce stopování. 

Probouzím se brzo, jednak ze zvyku a taky protože je třeba pořešit dost věcí. Šel jsem spát až kolem půlnoci a tak zrovna čilej nejsem. Všici známí po 2-3 nocích ztrávených tady v Hanmer Springs vyraží dnes ráno na stopa, aby se dostali zpátky na trail. Já nějakou dobu plánuju a kalkuluji a poté vyrážím do obchodu dokoupit jídlo. Už je to krapet snažší proces, ale mě stejně pořád dokáže celkem pocuchat nervy. Nabalíčkuju jídlo na osm dní sebou do batohu a druhou pěti denní hromádku balíčků naházím do krabice a pošlu do Arthur’s Pass kde si ho za cca týden vyzvednu a nacpu do batohu. Na poště měl balík 8kg. To tedy ani nechci vědět kolik váží jídlo co táhnu v báglu. Včera jsem se bavil s dalšími trampy a jednoznačně z nich jím nejvíc. Když vyřídím poštu tak Hostel mama povídá, že musím pryč páč má plno, leda že bych si vzal soukromej pokoj. To se mi nechtělo a tak mi to usnadnilo rozhodování zda-li zůstat ještě jednu noc či ne. Pobydu nějaký čas v knihovně nahráváním blogu, posedím v parku, dám hambáčem, pár telefonátů a kolem třetí odpoledne vyrazím na stopa. Stopovat na Silvestra se dá, velký provoz a každému tě je líto. Na dvakrát jsem urazil 50km za necelé dvě hodiny. Obě auta co mě vzali nejdřív jen projeli, pochvili se otočili a vrátili se pro mě. Vždycky fajn lidi. Takže v pět jsem byl vysazen uprostřed země nikoho před cedulí oznamující že k nejbližší chatě je to 5 hodin chůze. Trochu neochotně vyrazim, po třista metrech to zapíchnu pod stromem ve stínu, pět minut přemítám a zachvíli jsem opět na silnici a stopoju zpátky do města. Hold není každý den posvícení a prostě se mi nechtěĺo. Zastávuje mi hned prvni auto a za hodinu jsem ve mestě a o chvilku později i na hostelu. Kanadský překladatel mě pozval na kuře, které pekl a po zbytek večera klid, pár telefonátů. O jedenácté zajdu obejít město, kde to žije jen v jedné irské hospodě a před půlnocí jsme už v posteli. Lekce dnešního dne: chce to občas den volna. 

1.ledna 2019

Hanmer Springs - Windy point - Hope kiwi Lodge

15 kilometrů, 504m ascent, 5:04, mizerně těžký bágl

Probuzen mnohem odpočatější a odhodlán zkusit na druhý pokus vyrazit na 113km dlouhý úsek končící v Arthur’s Pass. Snídaně, tři hrnky čaje a po deváté už stojím na okraji města s palcem hore. Dobrou hodinu nikdo nestaví, ale pak fajn lidi mě vzali až k Windy Point. Bez zaváhání vyrážím a 15km dám za 5 hodin chůze s celkem dlouhýma pauzama, jelikož váha batohu je opravdu znát. Většinu cesty tedy přemýšlím jak váhu ještě nějak osekat. Trail vede lesem, podmačenýma loukama podél řek. Občas tu jsou v ohradě i nějaké krávy. Celkem nuda a hyc. Tak jsem rád, když před šestou dorazim na chatu, kde nikdo není. Všici známí odsuď odrazili dnes ráno. Je to fajn hrát si takhle na honěnou, a sledovat a nechávat vzkazy v registru na chatkách. Koupačka v potoce, véča a v devět už tuhej v posteli.

2.ledna 2019

Hope kiwi Lodge - Hurunui Hut

19 kilometrů, 520m ascent, 6:26 + navíc několik dlouhých pauz

V absolutním klidu se spalo naprosto báječně, takže jsem vylezl až kolem sedmé a vyrazil něco málo po osmé. Hned  500 m od chaty byl potok, který se nedal přeskočit. Pochvíli marnosti na konec sundavám boty a v sandálech brodím. Útoky mušek během těch několika minut během přezouvání jsou děsivé. Pár km jedu podmačenym údolím podél říčky, jejíž slepá ramena se roztahují do stran a mění ve smradlavej močál, který mi komplikuje cestu. 

Poté vystoupám přes Kiwi saddle do vedlejšího údolí, kde se roztahuje Lake Sumner. Cesta jde v zalesněném svahu podél jezera takže není celou cestu nic vidět. Batoh je stále těžký. Mušky stále všude přítomny a zastavovat se nevyplácí. Hrozně se to vleče a není mi dozpěvu. Překonám dva visuté mosty, jedno údolí s kráva a po třetí hodině odpoledne dorážím konečně na chatu. Prodnešek to balim, zatopím v kamnech, udělám čaj a pak véču. Na čaj se tu staví dva britové, kteří posléze vyrazí s prutama na jezero. A o něco později dva Češi co jdou v protějším směru co já. Hned bylo veseleji, všici fajn. Zítra bude po cestě horký pramen na koupání, tak bude regenerace a welness pauza. 

3.ledna 2019

Hurunui Hut - Harper’s pass Bivvy

18 kilometrů, 489m ascent, 5:22 + hodinka oběd

Série vlažných startů pokračuje a po osmé jsem na cestě a celkem to od sejpá. Zahodinu a půl dorazím k potoku, ze kterého jde pára a divně smrdí. Vylezu dvacet metrů proti proudu a už se chystám skočit do parádně vyhřaté vany s výhledem na údolí. Voda byla opravdu teplá a teplota se dala i lehce regulovat díky husýmu krku, který přivádí vodu studenou. 

45 minut si hovím a vyrážím dál. Přesně po poledni dorazím k parádní No.3 chatě co má třípatrové palandy.

Dám oběd, zatím se venku přežene lehká sprcha a jdu dál směrem k Harper’s Pass. Údolí se postupně zužuje, krávy mizí a cesta je vůbec příjemnější než předchozí dny. Nevím jestli to trochu není tím, že jsem dneska ráno doposlouchal My děti ze stanice Zoo a tak pořád neslyším ty strašidelné příběhy. Zpestřením na cestě byl 3wire bridge:

Spolu s údolím se také snižuje velikost a kvalita chatek. 

Cameron hut:

Těsně po čtvrté odpoledne dorazím k Harper’s Pass bivvy kde to zapíchnu. Chajda je ještě menší než předchozí, ale alespoň má matrace.

Jsem tu sám, díky bohu. Místa ti není moc. Druhá dnešní koupačka, tentokrát ledová. Pochutnám si na posledním k kiwi, posledním vajíčku na tvrdo a klasickém tuňáku s bramborovou kaší. Od teďka už to nebude nic jiného. Udělal jsem trochu plánování a když vše půjde dobře, tak jsem za tři dny ve “městě” kde budu mít balík.

4.ledna 2019

Harper’s pass Bivvy - camping v půlce Desception route

34 kilometrů, 415m ascent; 873m descent, 10:58 + 2x 20 minut na sváču

Den začal rutině jako každý jiný. Za půl hodiny stoupání skrz bush a trávu vysokou tak, že přes ni není nic vidět, jsem se dostal nahoru do sedla s výhledem do údolí, jehož dno je tvořenou vesměs pouze korytem řeky. Instrukce jsou celkem jednoduché: pokračujte 28 km rovně a poté odbočte doleva do napojujiciho se koryta řeky jiné.

Sestup do údolí byl pomalej, protože trail byl často rozbytej vodou. Nicméně asi po dvou hodinách dorazím do Lock Stream Hut, která měla párádní dřevěnou podlahu a opět trojpalandy. Dám svačinu a pokecám s kolemjdoucí paní, která povídá o předpovědi pořádného deště na neděli. To znamená ze dnes (pátek) a zítra jsou poslední dva dny dobrého počasí. Problém je, že ke konci sekce je asi 12km úsek Desception route, který vede nahoru dosedla korytem řeky a ta se zvedá rychle a hodně i po lehkém dešti. Všude před tímto úsekem hodně varují. Chvíli v hlavě počítám a pak kopnu dovrtule. Nevím jestli je to víc strachem z deště či lehčím baglem či chladnejším počasím, ale šlo se nějak dobře. Valím to údolím co to dá po kamenitém terénu, který se vždy promnění  v dno řeky, poté co zaprší. Trail tu není vůbec značený ani zformováný, člověk si hledá vlastní cestu mezi potůčky, potoky, říčkami, které se v jednom kuse slejvaj a různě proplétají.  Řeka se brodí jak tě napadne a ten den to bylo zhruba dvacetkrát, vše bezproblémové, voda nikdy nesahala výše než do půlky stehen.  Celkem fičel vítr do protivky a v údolí pořád visely nízké šedivé mraky, které se zdály být podezřelé, ale již několik dní z nich nekáplo.

Před šestou hodinou a po 28 km v nohách dorazim k oné odbočce a k mému překvapení se cítím pořád skvěle. Po přečtení informační cedule chvilku váhám, ale pak vyrážím dál s plánem přespat ve stanu někde cestou, ráno brzo vstát a dorazit zbytek cesty, než se zhorší počasí. 

Údolí začlo mírně stoupat, podstatně se zůžilo a bylo ohraničené strmými stěnami. Dno bylo jedno velké rozvaleniště plné kamenů a kmenů stromů. Nedokážu si představit jak moc vody tudy asi valí, když taje sníh či hodně zaprší. Nicméně kombinace toho všeho kolem mě dost na kopla a já svižně postupoval korytem proti proudu řeky k zhruba pět kilometrů vzdáleném plácku, který se na mapě zdál být ideálním spotem pro přenocovaní. Voda zde byla o poznání svižnější a hlubší, ale brození tu byla dobrá zábava. V půl osmé kempuju, stan, tuňák s bramborovou kaší a spát. Celou noc a i při rozednění bylo překvapivě teplo. 

Ráno v sedm jsem už na cestě a hned po dvaceti metrech brodím. Cesta se postupně stává užší, krkolomnější a strmější. Těsně po poledni jsem na chatě nahoře v sedle. 

Sluníčko žhne a vítr pořádně fičí. Nikde ani mráček. Nazměnu počasí to moc nevypadá. Cesta na druhé straně hřebenu je o poznání snažší a přímočařejši. Trošku mi to tu připomíná Aljašku či Kanadu (alespoň jak si je představuju).

Po čtvrté hodině brodím poslední řeku hned vedle silnice s už chytám stopa do 8km vzdáleného Arthur’s Pass. V pět vyzvedávám balík s jídlem v informačním centru a pořad sluníčko jen ten vítr. Na ubytovně usušim spacak, vyperu, umeju ... a v osm už společně večeříme spolu s Meredith a dvěma Izraelci jedno kilo těstovin. Kolem sedmé se přihnaly mraky a začalo pršet, paráda. Varování na silný deště bude v platnosti i celý zítřek. 

5.ledna 2019

Arthurs Pass: The sanctuary

0 kilometrů

Celou noc a ráno leje jako z konve, i když místní domorodci říkají, že 20 km odsuď směrem kam chceme jít je sucho. Že všechna voda spadne tady kvůli kopcům. Když se podívám z okna, tak se mi tomu nechce moc věřit a rozhoduji se tu zůstat ještě jednu noc, taky hlavně po zkušenostech z minulého týdne. Prostě den klidu. Meredith po půldenním váhání vyrazila. Dle předpovědi by deště měly zítra postupně ustat a pak dva dny sucho. To je přesně třídenní okno, které je po třeba na urážení 75km k řece Rakaia. Ta je velká a zakázaná brodit, od tama se musí stopem k mostu. Utřídím jídlo a bágl, jidla mám zbytečne moc tak jím co to dá, a nataženej ležím na gauči či palandě povětšinu dne. Pršet nepřestalo ani nachvilku. Tož další úsek hotovej a dohromady to zatím dělá kolem 460km. 

Zdraví O. 

Ukazkovej overall na obranu proti dotěrným tiplicím:

A zajímavá ukázka toho jak se vypořádat s nežádoucími druhy: