Arthur’s Pass

31.prosinec

0 kilometrů, ale dobrá lekce stopování. 

Probouzím se brzo, jednak ze zvyku a taky protože je třeba pořešit dost věcí. Šel jsem spát až kolem půlnoci a tak zrovna čilej nejsem. Všici známí po 2-3 nocích ztrávených tady v Hanmer Springs vyraží dnes ráno na stopa, aby se dostali zpátky na trail. Já nějakou dobu plánuju a kalkuluji a poté vyrážím do obchodu dokoupit jídlo. Už je to krapet snažší proces, ale mě stejně pořád dokáže celkem pocuchat nervy. Nabalíčkuju jídlo na osm dní sebou do batohu a druhou pěti denní hromádku balíčků naházím do krabice a pošlu do Arthur’s Pass kde si ho za cca týden vyzvednu a nacpu do batohu. Na poště měl balík 8kg. To tedy ani nechci vědět kolik váží jídlo co táhnu v báglu. Včera jsem se bavil s dalšími trampy a jednoznačně z nich jím nejvíc. Když vyřídím poštu tak Hostel mama povídá, že musím pryč páč má plno, leda že bych si vzal soukromej pokoj. To se mi nechtělo a tak mi to usnadnilo rozhodování zda-li zůstat ještě jednu noc či ne. Pobydu nějaký čas v knihovně nahráváním blogu, posedím v parku, dám hambáčem, pár telefonátů a kolem třetí odpoledne vyrazím na stopa. Stopovat na Silvestra se dá, velký provoz a každému tě je líto. Na dvakrát jsem urazil 50km za necelé dvě hodiny. Obě auta co mě vzali nejdřív jen projeli, pochvili se otočili a vrátili se pro mě. Vždycky fajn lidi. Takže v pět jsem byl vysazen uprostřed země nikoho před cedulí oznamující že k nejbližší chatě je to 5 hodin chůze. Trochu neochotně vyrazim, po třista metrech to zapíchnu pod stromem ve stínu, pět minut přemítám a zachvíli jsem opět na silnici a stopoju zpátky do města. Hold není každý den posvícení a prostě se mi nechtěĺo. Zastávuje mi hned prvni auto a za hodinu jsem ve mestě a o chvilku později i na hostelu. Kanadský překladatel mě pozval na kuře, které pekl a po zbytek večera klid, pár telefonátů. O jedenácté zajdu obejít město, kde to žije jen v jedné irské hospodě a před půlnocí jsme už v posteli. Lekce dnešního dne: chce to občas den volna. 

1.ledna 2019

Hanmer Springs - Windy point - Hope kiwi Lodge

15 kilometrů, 504m ascent, 5:04, mizerně těžký bágl

Probuzen mnohem odpočatější a odhodlán zkusit na druhý pokus vyrazit na 113km dlouhý úsek končící v Arthur’s Pass. Snídaně, tři hrnky čaje a po deváté už stojím na okraji města s palcem hore. Dobrou hodinu nikdo nestaví, ale pak fajn lidi mě vzali až k Windy Point. Bez zaváhání vyrážím a 15km dám za 5 hodin chůze s celkem dlouhýma pauzama, jelikož váha batohu je opravdu znát. Většinu cesty tedy přemýšlím jak váhu ještě nějak osekat. Trail vede lesem, podmačenýma loukama podél řek. Občas tu jsou v ohradě i nějaké krávy. Celkem nuda a hyc. Tak jsem rád, když před šestou dorazim na chatu, kde nikdo není. Všici známí odsuď odrazili dnes ráno. Je to fajn hrát si takhle na honěnou, a sledovat a nechávat vzkazy v registru na chatkách. Koupačka v potoce, véča a v devět už tuhej v posteli.

2.ledna 2019

Hope kiwi Lodge - Hurunui Hut

19 kilometrů, 520m ascent, 6:26 + navíc několik dlouhých pauz

V absolutním klidu se spalo naprosto báječně, takže jsem vylezl až kolem sedmé a vyrazil něco málo po osmé. Hned  500 m od chaty byl potok, který se nedal přeskočit. Pochvíli marnosti na konec sundavám boty a v sandálech brodím. Útoky mušek během těch několika minut během přezouvání jsou děsivé. Pár km jedu podmačenym údolím podél říčky, jejíž slepá ramena se roztahují do stran a mění ve smradlavej močál, který mi komplikuje cestu. 

Poté vystoupám přes Kiwi saddle do vedlejšího údolí, kde se roztahuje Lake Sumner. Cesta jde v zalesněném svahu podél jezera takže není celou cestu nic vidět. Batoh je stále těžký. Mušky stále všude přítomny a zastavovat se nevyplácí. Hrozně se to vleče a není mi dozpěvu. Překonám dva visuté mosty, jedno údolí s kráva a po třetí hodině odpoledne dorážím konečně na chatu. Prodnešek to balim, zatopím v kamnech, udělám čaj a pak véču. Na čaj se tu staví dva britové, kteří posléze vyrazí s prutama na jezero. A o něco později dva Češi co jdou v protějším směru co já. Hned bylo veseleji, všici fajn. Zítra bude po cestě horký pramen na koupání, tak bude regenerace a welness pauza. 

3.ledna 2019

Hurunui Hut - Harper’s pass Bivvy

18 kilometrů, 489m ascent, 5:22 + hodinka oběd

Série vlažných startů pokračuje a po osmé jsem na cestě a celkem to od sejpá. Zahodinu a půl dorazím k potoku, ze kterého jde pára a divně smrdí. Vylezu dvacet metrů proti proudu a už se chystám skočit do parádně vyhřaté vany s výhledem na údolí. Voda byla opravdu teplá a teplota se dala i lehce regulovat díky husýmu krku, který přivádí vodu studenou. 

45 minut si hovím a vyrážím dál. Přesně po poledni dorazím k parádní No.3 chatě co má třípatrové palandy.

Dám oběd, zatím se venku přežene lehká sprcha a jdu dál směrem k Harper’s Pass. Údolí se postupně zužuje, krávy mizí a cesta je vůbec příjemnější než předchozí dny. Nevím jestli to trochu není tím, že jsem dneska ráno doposlouchal My děti ze stanice Zoo a tak pořád neslyším ty strašidelné příběhy. Zpestřením na cestě byl 3wire bridge:

Spolu s údolím se také snižuje velikost a kvalita chatek. 

Cameron hut:

Těsně po čtvrté odpoledne dorazím k Harper’s Pass bivvy kde to zapíchnu. Chajda je ještě menší než předchozí, ale alespoň má matrace.

Jsem tu sám, díky bohu. Místa ti není moc. Druhá dnešní koupačka, tentokrát ledová. Pochutnám si na posledním k kiwi, posledním vajíčku na tvrdo a klasickém tuňáku s bramborovou kaší. Od teďka už to nebude nic jiného. Udělal jsem trochu plánování a když vše půjde dobře, tak jsem za tři dny ve “městě” kde budu mít balík.

4.ledna 2019

Harper’s pass Bivvy - camping v půlce Desception route

34 kilometrů, 415m ascent; 873m descent, 10:58 + 2x 20 minut na sváču

Den začal rutině jako každý jiný. Za půl hodiny stoupání skrz bush a trávu vysokou tak, že přes ni není nic vidět, jsem se dostal nahoru do sedla s výhledem do údolí, jehož dno je tvořenou vesměs pouze korytem řeky. Instrukce jsou celkem jednoduché: pokračujte 28 km rovně a poté odbočte doleva do napojujiciho se koryta řeky jiné.

Sestup do údolí byl pomalej, protože trail byl často rozbytej vodou. Nicméně asi po dvou hodinách dorazím do Lock Stream Hut, která měla párádní dřevěnou podlahu a opět trojpalandy. Dám svačinu a pokecám s kolemjdoucí paní, která povídá o předpovědi pořádného deště na neděli. To znamená ze dnes (pátek) a zítra jsou poslední dva dny dobrého počasí. Problém je, že ke konci sekce je asi 12km úsek Desception route, který vede nahoru dosedla korytem řeky a ta se zvedá rychle a hodně i po lehkém dešti. Všude před tímto úsekem hodně varují. Chvíli v hlavě počítám a pak kopnu dovrtule. Nevím jestli je to víc strachem z deště či lehčím baglem či chladnejším počasím, ale šlo se nějak dobře. Valím to údolím co to dá po kamenitém terénu, který se vždy promnění  v dno řeky, poté co zaprší. Trail tu není vůbec značený ani zformováný, člověk si hledá vlastní cestu mezi potůčky, potoky, říčkami, které se v jednom kuse slejvaj a různě proplétají.  Řeka se brodí jak tě napadne a ten den to bylo zhruba dvacetkrát, vše bezproblémové, voda nikdy nesahala výše než do půlky stehen.  Celkem fičel vítr do protivky a v údolí pořád visely nízké šedivé mraky, které se zdály být podezřelé, ale již několik dní z nich nekáplo.

Před šestou hodinou a po 28 km v nohách dorazim k oné odbočce a k mému překvapení se cítím pořád skvěle. Po přečtení informační cedule chvilku váhám, ale pak vyrážím dál s plánem přespat ve stanu někde cestou, ráno brzo vstát a dorazit zbytek cesty, než se zhorší počasí. 

Údolí začlo mírně stoupat, podstatně se zůžilo a bylo ohraničené strmými stěnami. Dno bylo jedno velké rozvaleniště plné kamenů a kmenů stromů. Nedokážu si představit jak moc vody tudy asi valí, když taje sníh či hodně zaprší. Nicméně kombinace toho všeho kolem mě dost na kopla a já svižně postupoval korytem proti proudu řeky k zhruba pět kilometrů vzdáleném plácku, který se na mapě zdál být ideálním spotem pro přenocovaní. Voda zde byla o poznání svižnější a hlubší, ale brození tu byla dobrá zábava. V půl osmé kempuju, stan, tuňák s bramborovou kaší a spát. Celou noc a i při rozednění bylo překvapivě teplo. 

Ráno v sedm jsem už na cestě a hned po dvaceti metrech brodím. Cesta se postupně stává užší, krkolomnější a strmější. Těsně po poledni jsem na chatě nahoře v sedle. 

Sluníčko žhne a vítr pořádně fičí. Nikde ani mráček. Nazměnu počasí to moc nevypadá. Cesta na druhé straně hřebenu je o poznání snažší a přímočařejši. Trošku mi to tu připomíná Aljašku či Kanadu (alespoň jak si je představuju).

Po čtvrté hodině brodím poslední řeku hned vedle silnice s už chytám stopa do 8km vzdáleného Arthur’s Pass. V pět vyzvedávám balík s jídlem v informačním centru a pořad sluníčko jen ten vítr. Na ubytovně usušim spacak, vyperu, umeju ... a v osm už společně večeříme spolu s Meredith a dvěma Izraelci jedno kilo těstovin. Kolem sedmé se přihnaly mraky a začalo pršet, paráda. Varování na silný deště bude v platnosti i celý zítřek. 

5.ledna 2019

Arthurs Pass: The sanctuary

0 kilometrů

Celou noc a ráno leje jako z konve, i když místní domorodci říkají, že 20 km odsuď směrem kam chceme jít je sucho. Že všechna voda spadne tady kvůli kopcům. Když se podívám z okna, tak se mi tomu nechce moc věřit a rozhoduji se tu zůstat ještě jednu noc, taky hlavně po zkušenostech z minulého týdne. Prostě den klidu. Meredith po půldenním váhání vyrazila. Dle předpovědi by deště měly zítra postupně ustat a pak dva dny sucho. To je přesně třídenní okno, které je po třeba na urážení 75km k řece Rakaia. Ta je velká a zakázaná brodit, od tama se musí stopem k mostu. Utřídím jídlo a bágl, jidla mám zbytečne moc tak jím co to dá, a nataženej ležím na gauči či palandě povětšinu dne. Pršet nepřestalo ani nachvilku. Tož další úsek hotovej a dohromady to zatím dělá kolem 460km. 

Zdraví O. 

Ukazkovej overall na obranu proti dotěrným tiplicím:

A zajímavá ukázka toho jak se vypořádat s nežádoucími druhy: