Mistrovský týden

V neděli dopoledne jsem se trochu poflakoval. A když i v jedenáct hodin byla porád zcela modrá obloha,nedalo mi to a kolem oběda jsem vyrazil ven, sám…

Cesta byla děsně dlouhá, s přestupem a až úplně na konečnou. Metro bylo plné zimních sportovců, hlavně sáňkařů. Ale měl jsem si kde sednout a jelikož jsem tudma jel poprvé tak jsem se kochal. Přisedl si ke mně starší domorodec a chtěl si povídat, poradil mi, že mám vystoupit už o zastávku dřív, že to budu mít kratší. Paráda. Bylo to na kopci, na samotném okraji města. Hezký výhled, ale turistů kolem bylo hodně. Vydal jsem se směrem, o kterým jsem si myslel že bude správný. Tak kilometr a půl to bylo k lyžařskému centru, které jsem hledal. Zeptal jsem se na podrobnější informace na pokladně a bylo mi řečeno, že jsem tu špatně, že musím na druhý konec areálu. Paní mi i nadiktovala městské linky jak se tam dostat. Vydal jsem se zpět na zastávku. Počasí bylo opravdu pěkné, tak to jít znova nebyl až takový problém. Na zastávce jsem po poradě se strojvůdcem metra a s mapičkou na stěně vagónu zjistil, že mi poradila úplný nesmysl. Nebo poradila mi správně, ale cesta by zabrala něco málo přes hodinu. Tak jsem vyrazil zpátky k lyžařskému centru, potřetí už ta samá cesta tak dobrá nebyla, na informacích jsem vyzvedl mapu sjezdovek a vydal se z kopca…

Po překování prvního hřebenu, jsme potkal skupinku poláků, kteří měli úplně stejný problém a plán jak já, byli milí a tak jsme zbytek dne strávili dohromady, už tu jsou asi dva roky. Přehoupli jsme se ještě přes jeden hřeben a byli jsme na místě. Přímo na vrcholku místní U rampy. Jestli si dobře pamatuju, tak byla 7,6 nebo 6,7 metru vysoká. V rampě už jezdila jenom rolba, která upravovala povrch na další den. Vzhledem k mému trajdání mezi informacemi a zastávkou metra jsme dorazili už moc pozdě. Nicméně alespoň jsem okoukl kde co je a příště už budu vědět kudy kam. Příště bylo hned v pondělí po škole, jelikož od dvou hodin jsme měli v norštině seminář o výživě, měl jsem volno dřív než ostatní. Pořádně jsem se nabalil, vzal termosku s čajem, baťužek a vyrazil na můj první world snowboarding championships! Sám. Cesta mi trvala něco přes hodinu a tentokrát mi dělala společnost jedna babča z autobusu, která bydlí přímo pod onym lyžařským areálem. Vysvětlila mi kudy kam a jak pak jedou autobusy zpátky. Připojit se nechtěla, prý je ni moc zima. Na místo jsem dorazil až za tmy. Tím líp! Celý areál osvícený a halfpipe osvícený hrozně moc! Vypadalo to krutě.

Zdroj Norway

Přišel jsem až k zábranám, těsně pod rampu, chvilku koukal kameramanovi přes rameno. Okolo postávalo tak 10 dalších zvědavců. Dnes byla jen prequalifikace, takže tu asi jezdily samé bačkory?! Nepřišlo mi to. Už zezdola to vypadalo úžasně, jak létali vysoko a ty triky! Vlastně to vypadalo i úžasně jednoduše, ale pojmenovat bych je nedokázal. Chvilu jsem koukal s otevřenou pusou, ale dál už na nic nečekal, vytáhl foťák a škrábal se po pravém okraji rampy nahoru. Nejdřív jsem si moc nevěděl rady s tím, jak vážně bych měl brát to, že je tu zakázána „profesionální záznamová technika“ (co si pod tím mám představit?). Přeci jenom, z vlastní zkušenosti už si dávám větší bacha na povolení, respektive na zákazy. Během deseti minut jsem se otrkal a dělal jsem si co chtěl. Na hraně rampy bylo dalších 15 lidí, tak na 60 metrech! Prostě nikde nikdo. Zábrany byly tak dva metry od kopingu. Hrozně blízko! Když ty bačkory vyskočily kousek nahoře nademnou, přelétly přímo nad moji hlavou a zase hladce přistály v rampě o několik metrů dál a přitom mě zahrnula sprška sněhu...Super podívaná!

Zdroj Norway

Užil jsem si tu něco přes 3 hodiny, vypil termosku čaje, vybil baterku ve foťáku a skamarádil se s jednou Norkou a Švédem, kteří mě pak svezli na nejbližší stanici metra. Plný nadšení a zážitků jsem pak doma potkal v kuchyni „jen“ Aneylie. Všechno jsem jí to vyprávěl a popisoval, ale neocenila to tak, jak bych si představoval. Vysvětlil jsem si to tím, že ona jako úplně černá Afričanka prostě nemůže mít ke snowboardu takový vztah a cit.

Zdroj Norway

V úterý jsem byl na sjednané schůzce na policajtech. Bylo třeba vyřídit registraci kvůli delšímu pobytu. Vše proběhlo více méně v klidu, zabralo to asi dvě hodiny, z toho nejvíc času padlo na čekání ve dvou frontách. S kamarádil jsem se tu s Bulharem, který strávil posledních 7 let v New Yorku, ale nedostal povolení k delšímu pobytu tak přijel sem a tady začíná na novo. Každý den potkám někoho nového.

Odpoledne jsme vzal Oyvinda na snowboardy. Hrozně jsem nestíhal v náš smluvený čas (po třetí)dorazit do školy do kantýny. Tentokrát jsem se vypravil autem, už delší dobu stálo a cesta městskou je opravdu pekelná. A taky jak už jsem psal, opravdu jsem nestíhal. Dojet do Wylleru (skiareal) trvalo tak půl hodinky, pohodička. Ale po příjezdu jsem zjistil, že jsem pospíchal tak moc až jsem si zapomněl vzít bundu a foťák. Navíc, už zde bylo podstatně víc lidí než posledně a nedalo se jít na U rampu samotnou. Vzhledem k těmto všem okolnostem jsem si to zas tolik neužil, ale i tak jsme nelitovali.

Ve středu škola utekla a večer tu byla akce. Místní veterina je prý jediná na světě s vlastním skokanským můstkem. Klání se zúčastnilo pět kluků a jedna holka. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych si taky zkusil skočit. Ale po tom co mi Oyvind vyprávěl příběh, jak si tu minulý rok jeden borec zlomil nadvakrát jednu nohu, rychle jsem od toho nápadu upustil. Oyvind byl jeden ze závodníků. Když jsem dorazil, už byla tma a zrovna začala zuřit sněhová bouře. Můstek byl pofidérně osvícen oranžovým světlem ze dvou žárovek. Okolo postávalo tak dvacet fanoušků. K dispozici byla horká čokoláda z prášku. Po tom co jsem viděl první skok, byl jsem rád, že jsem si to rozmyslel. Skákali na běžkách a létali tak 7 metrů. Měli takový ten styl, který je možné vidět na starých, černobílých záznamech z olympiád. Mávání rukama, žádný telemark. Speciálně přistání na uzounkých běžkách bylo asi nejtěžší.

Zdroj Norway

Nikomu se nic nestalo a všichni jsme se pak přesunuli do Budegy – což je místnost s posezením a barem právě pro takovéto společenské příležitosti. Oyvind skončil druhý. Takže dobrý. Ale zrovna moc jsme to nezapili. Zbytek večera byl poklidný, střízlivý a v přátelském duchu. Z exchange studentů tu byla ještě Aino – Finka, která studuje v Estonsku a dovezla si 5 litrů vodky. No a do půlnoci doma.

Ve čtvrtek ve škole opět klídek – na programu byl úspěšný císař a za zmínku možná stojí naše (jsem v teamu s Mariusem) nová pacientka. Úplně na tu krávu pasovala, nám ze školy notoricky známá, balada "O hřebíku". Tak jsem ji na mladší spolužáky vybalil, vše podal tak aby do sebe hezky zapadalo a dávalo smysl. Doktor nic nenamítal. Jako věřil jsem tomu, ale když jsme v pátek v poledne došli na prezentaci nálezů na patolu, i trochu k mému překvapení nám byl prezentovánu předžaludek i s patnácti centimetrovým kusem drátu zaraženým až do perikardu. Překvapení spolužáků bylo ještě o trochu větší než mé samotné, akorát že já jsem to na sobě nedával toliko znát. Je tedy pátek a já opouštím kravskou kliniku celkem triumfálně… jen kdyby věděli. Příští týden začínám právě na patole, zatím se moc netěším.

Pátek, to znamená ranní koláč a konec školy už po polední prezentaci na patole. Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Už to tu dostává určitý řád a rytmus, hurá! Věci se začínají opakovat. Odpoledne běh v tělocvičně - 5km v kopcích (pořád mě to baví) staženo o rovnou minutu z 24 na 23. Pak posilka a pak teda novinka a tou byla (ve středu objevena) sauna hned vedle sprch. Je velká tak pro patnáct lidí, je zaplá každý den a pořád, je ale taky celkem studená a nikdy jsem v ní nikoho nepotkal. Zrovna finská sauna to tedy není, to ne. Ale i to, že se tam člověk může v klidu natáhnout na celou lavici a trochu se prohřát, přišlo v pátek navečer vhod.

V pátek večer jsem dal na Vědrunino doporučení a koukl na Cimrmany – Dobytí severního pólu.

Víkend měl být klidný a byl. V sobotu jsem měl službu v kravíně, takže jsem musel ráno do školy aplikovat a večer krmit. Po obědě jsem měl s Adelaide naplánované „vypečené“ odpoledne. Pomalu se chystám na některý pátek, kdy určitě přijde koláčová řada na mě. Udělali jsme jablečný koláč a muffiny. Poslouchali jsme Yann Tiersena a odpoledne uteklo.

Zdroj Norway

Na večer jsme byli domluvení s Ivarem (Nor, soused přes chodbu) že kouknem na finále U rampy. Tak jako byl v pátek večer klid, tak v sobotu večer to tu vřelo. Konkrétně přesně jedno patro pod námi, párty asi do dvou do rána. Proklatí Erasmáci :)

Polovina sousedů od nás z patra jela na víkend do Stockholmu, tak je tu úplný klid. V neděli jsem se vzbudil už okolo sedmé a šel si číst do kuchyně do křesla. Todle křeslo je totiž to nejpohodlnější co u nás na patře najdete a je u něj i taký ten bobek na natažení nohou. Je hned u toho velkého okna v kuchyni, které má parapet akorát na hrnek s kafem a hned pod oknem je topení, ktere pořád hrozně hřeje. Tady jsem vydržel dokud se postupně celé patro neprobralo a nepřišlo se nasnídat. Neskutečná pohoda.

Zdroj Norway

V jednu hodinu odpoledne jsme s Ivarem pustili snowboardy, dali kafe a jablečný koláč a zase je týden pryč…

Zdraví O.