Uwajima & Beppu

S předpovědí deště zhruba od 10ti ráno po celý zbytek jsme vyrazili hned po probuzení s plánem dojet do Uwajima, což je pobřežní město jihozápadního Shikoku, kde nás čekal hostel. Déšť nás chytl během první občerstvovací pauzy. Na druhou stranu nás tam tak také chytl postarší japonský pár a obdaroval nás tradičním dárkem pro poutníky. Byl to ušitý pytlík z látky z kimona a v něm svačina  -  rejze, trochu naložené zeleniny a bonbón. Chlápek právě dokončil pouť a někde to dostal a už toho měl dost. Zbytek naší cesty byl v dešti a dost mizerný, hostel fajn, teplá sprcha, jídlo a ani jsme od příjezdu nešli ven. Druhý den ráno jsme se rozhodovali jestli vyčkat, páč déšť měl odpoledne skončit, či dojeď do 40km přístavu a chytat trajekt na ostrov kjushu kam máme namířeno. Nakonec jsme v deset ráno vyrazili za deště, a za deset minut jedna jsme byli v přístavu a kupovali lístek na trajekt co v jednu odjížděl. Dobře to vyšlo, zpestřením po cestě byl strom podél cesty s nám neznámým ovocem, který jsme dost znásilnili a využili - kombinace meruňky, třešně, švestky. A pak jeden dědula co sklízel salát a dal nám hlávku čerstvého sebou od cesty.

V pět večer už jsme byli na hostelu, v pofidérní čtvrti lázeňského města Beppu, kde jsme měli v plánu přečkat 2 dny deště. Jsou tu desítky Onsenů a taky bordelů, páč jako jedno z měst v minulosti nemělo zakázanou prostituci. Koupacka v malém onsenu za rohem za 50 kaček, kde novinkou byla absence sedatek a strejdove sednou rovnou na dlaždice vedle bazénu, a pak jídlo v malinké restauraci, kde paní připravovala na objednávku gyozy a další dobroty. Kromě nás dvou tam byli další 4 lidé a tím byl podnik plný. Soused od stolu navrhoval japonskou zahradu pro pražský hrad, nicméně nebyla realizována či ji nakonec realizoval někdo jiný, protože to prý bylo moc drahé. Přesně jsme nerozuměli, ale svět je malý a o náhodu v něm není nouze. 

Jedno dveře hostelu, druhý pofidérní podnik

V Beppu jsme nakonec strávili tři noci páč se nám do deště nechtělo. Moc se toho neudálo, pár procházek po okolí, do krámů, nakoupit zásoby na další dny, vyprat. Jedno odpoledne jsme v přestávce mezi dešti zajeli do nedalekého parku kam se scházejí polodivoké opice. Žijí tu v místních lesích, jsou původně divoké, ale  aby zabránili jejich ničení úrody farmářů tak je tu dvakrát denně krmí - ty sem přijdou jak do fastfoodu a nacpousi pupíky ladkyma bramborám a buráky. Některé byli těhotné, jedná měla čerstvé mimino...celkové byli dost srandovní a návštěva stála za to! 

Yufu

Po pár dnech volna jsme vyrazili do vnitrozemí, tradiční 500ti m výšlap nahoru od pobřeží do sopečné oblasti severního Kyushu. První zastávkou byl Yufuin, jež mělo být malinké roztomilé lázeňské městečko. Na místo toho to byla jedna z největších japonských turistických atrakcí doposavaď. Navážejí je sem v autobusech na jednodenní vejlety utratit nějaký ten yen v kýčovitých uličkách narvaných obchody s cetkam. Ulice tak plné, že ani na kole neprojedeš. Dali jsme zmrzlinu a valili dál, na okraji města jsme našli camp, ze zvědavosti jsme se zeptali, chtěli 1000,- za noc v narvaném campu. 

Během dvou kilometrů se vše změnilo opět do japonského venkova, šlapeme lesem do kopce poslední stoupák kde by měl být "normální" camp. Špatně jsme odbočili a sjeli opět dolů, a hledajíc v maličké vesnici silnici, kterou jasně vidíme na mapě a co by nás vzala přes hřeben kam se potřebujeme dostat k nám přistoupí strejda venčící psal. Dobrou angličtinou vysvětlil že tu bydlí 20 let, ale ta cesta neexistuje a že se musíme vrátít odkud jsme přišli. Pochvilce dohadování nám nabídne přenocovat u něj na pozemku. Je to prý asi 5 minut na kole, pochvilce rozmyšlení sprintujeme za jeho dodávkou, cestou mijíme elektrárnu využívající teplo / páru ze země, a pasoucí se komunální kozy, o které se se ženou starají. Kin nám vysvětlil, že tu žije 16 lidí, sám se sem přestěhoval před 20lety na důchod a farmáří tu. Tradiční dřevěný barák uprostřed lese, chvíli klabosime co pěstuje - udělá 400kg ryze za rok pro sebe a známé. Pak nám ukáže super spot s výhledem na horu Yufu, kterou jsme šlapali v poledne z Beppu. Koupacka v potoce a spát. Nakonec to vyšlo skvěle! 

Ráno mu necháme za stěračem lístek a balíme dál - chceme dojet k Aso, největší aktivní japonské sopce

Shimanto

Vyrazili jsme ráno páč odpoledne měl dorazit déšť, asi na dva dny. Začíná tu deštivá sezóna. Hned po startu nás čekalo nastoupat 500metru na 5km ... to už je dost strmý kopec a s místy okolo 14% stoupání. Vyjel jsme to se dvěma rychlými přestávkami, jednou na vodu a druhou nechat hada přelez cestu. Byla to makačka, viděl rudě a potil jsem krev. Není nutné si nic nalhávat. Rosie většinu tlačila a dorazila na vrchol o 35 minut později. Poté už to byla celkem sranda, v zamýšleném campu jsme byli v poledne. Camp prázdný, nikde nikdo a nic, sluníčko pražilo. Rozhodli jsme se pokračovat do 45km vzdaleneho shimanta. Parádní cesta údolím řeky shimanto, kde si mohl opravdu svištět. Jídlo jsme neměli a začlo nám docházet, obchod co jsme po 10km našli měl polední pauzu od 11 do 4 odpoledne - takže nic a my pokračovali dál podél řeky, další údajný obchod oficiálně zavřel asi tak před 15 lety a v regalu měl 3 instantní polévky a krabičky cigaret v takovém kumbale vedle babčiny obýváku. Myslím, že takové pozdvižení dlouho neměla kdyz jsme se objevili u ní v kuchyni a dožadovali se jídla. Babi nám zalila instantní nudlové polévky, k tomu dala vařené vejce a ještě někde vyškrábala zbytek rejze s lososem. Zaplatit nechtěla nic, tak jsme alespoň pokryly náklady. Ani slovo anglicky. Nakonec jsme se rozhodli pokračovat a ujet co nejdále a zakempovat v hostelu. Cestou jsme konečně narazili na normální supermarket, kde jsme se do toho obuli a udělali hostinu na lavičce. Déšť byl jen minimální úplně nakonci vesty,  posunuli ho až na další den pozdě ráno, tak uvidíme 

Tsuno

Pokračovali jsme podél řeky Niyodo už po pěkných silnicích a podél čajových plantáží.  Z ničeho nic nad zastavili dva frikulini v oranžových vestách a tlačili nás do leva do nějakého areál. Na vestách měli napdabo Staff a v rukách oranžovou plácačku. Pochvili se vyjasnilo že tady probíhá nějaka sportovní akce/cyklo závod a že tam byla občerstvovací stanice kam  oni měli za úkol cyklisty nahánět. Prisznali jsme že k nim nepatřičně, mezi závodníky jsme rozhodně měli největší bagaž. Pochvili jsme narazili na trojici Kanaďanů co tu učí angličtinu na škole, chvíli jsme povídali a vyrazili dál, vemeste skočili na polední meníčko a pokračoval pac jsme věděli že nás jeste čeká kopec. Ukázalo se že po 500metrech stoupání tam přes hřeben nebyla cesta ale jenom takový běžecký trail, strmý, kamenitý no tlačili jsme kola ve dvou. Druhou stranou mince byl poradny několika kilometrový sešup na druhá straně - na brzdach si neudržel ruku víc než zlomek vteřiny jak byl rozpalené. Polili jsme je vodou a pokračovali dál. Ve městě nakoupili, Rosie dala sprch v blízkém plavecaku, já šel do řeky na jejímž břehů jsme zakempovali.  Ráno tam byli rybáři chytajici nějakou starou techniku  s asi 4 metrovými pruty na deseticentimetrové mini ryby, moc jsme to nechápal. 

Niyodo river

Spali jsme ve stanu, ale bez vrchního tarpu. Ale nedomysleli jsme to úplně, jelikož to bylo podstatně výš takže bylo podstatně chladněji a  navíc lehce sprchlo, či bylo fakt hodně rosy. Nicméně hned od rána pražilo sluníčko tak během hoďky vše doschlo a my vyrazili směrem řeky Niyodo. Což je 124km dlouhá, řeka pramenící v 1500m.n.m. v horách Shikoku, je to údajně nejčistší řeka v Japonsku a  označována také jako ta nejkrásnější. Křišťálově modrá voda v hlubokém, strmém, zeleném údolí byla fascinující. Valili jsme údolím podél řeky nějakých 40km až na jedno mírné stoupání vesměs pořád z kopce. Ve vyšších úsecích zcela bez dopravy, postupně se začala opět obejvovat civilizace a auta.  Jeden si najednou uvědomí jak vzácné jsou místa jako ta přehrada, kam se člověk celkem snadno dostane ale pořád si připadá alespoň trochu mimo civilizaci.

Zakempovali jsme na břehu řeky v malém městě s jedním obchodem. Vykoupali se v řece, uvařili kari s rýží, dali kafe a sušenku a pak vyrazili pro zmrzlinu. Spát se setměním. 

Shikoku vnitrozemí

Hned první den nas na začátek čekalo 1000 metrů převýšení asi na 17km. Moc jsme nevěděli co od toho čekat, ale nakonec to nebylo tak hrozné - jako jede  se 15km do kopce na nejlehčí převod ale tkacit se nikde nemuselo. Cestou jedná zastávka v maličké pekárně kterou jsou náhodou natrefil, a pak ve dvou třetinách kopce, kde asi 500 metrů cesty džunglí byl ukrytý vodopád, takže rychlá a osvěžující koupacka ve třinácti stupních. Paráda, pak došlápnout kopec navrchol, kde byl les takže výhled nulový a šestikilometrový sešup o pár set metrů níž k přehradě kde jsme měli v plánu campovat. Parádní počasí, nikde nikdo, vymydlené hajzlíky a tekoucí voda, přehrada plná kaprů! Užili jsme si to, jen mě překvapil syčák co se přiblížil z leva zatímco jsem chytal z břehů, doposavaď největší had.