Mistrovský týden

V neděli dopoledne jsem se trochu poflakoval. A když i v jedenáct hodin byla porád zcela modrá obloha,nedalo mi to a kolem oběda jsem vyrazil ven, sám…

Cesta byla děsně dlouhá, s přestupem a až úplně na konečnou. Metro bylo plné zimních sportovců, hlavně sáňkařů. Ale měl jsem si kde sednout a jelikož jsem tudma jel poprvé tak jsem se kochal. Přisedl si ke mně starší domorodec a chtěl si povídat, poradil mi, že mám vystoupit už o zastávku dřív, že to budu mít kratší. Paráda. Bylo to na kopci, na samotném okraji města. Hezký výhled, ale turistů kolem bylo hodně. Vydal jsem se směrem, o kterým jsem si myslel že bude správný. Tak kilometr a půl to bylo k lyžařskému centru, které jsem hledal. Zeptal jsem se na podrobnější informace na pokladně a bylo mi řečeno, že jsem tu špatně, že musím na druhý konec areálu. Paní mi i nadiktovala městské linky jak se tam dostat. Vydal jsem se zpět na zastávku. Počasí bylo opravdu pěkné, tak to jít znova nebyl až takový problém. Na zastávce jsem po poradě se strojvůdcem metra a s mapičkou na stěně vagónu zjistil, že mi poradila úplný nesmysl. Nebo poradila mi správně, ale cesta by zabrala něco málo přes hodinu. Tak jsem vyrazil zpátky k lyžařskému centru, potřetí už ta samá cesta tak dobrá nebyla, na informacích jsem vyzvedl mapu sjezdovek a vydal se z kopca…

Po překování prvního hřebenu, jsme potkal skupinku poláků, kteří měli úplně stejný problém a plán jak já, byli milí a tak jsme zbytek dne strávili dohromady, už tu jsou asi dva roky. Přehoupli jsme se ještě přes jeden hřeben a byli jsme na místě. Přímo na vrcholku místní U rampy. Jestli si dobře pamatuju, tak byla 7,6 nebo 6,7 metru vysoká. V rampě už jezdila jenom rolba, která upravovala povrch na další den. Vzhledem k mému trajdání mezi informacemi a zastávkou metra jsme dorazili už moc pozdě. Nicméně alespoň jsem okoukl kde co je a příště už budu vědět kudy kam. Příště bylo hned v pondělí po škole, jelikož od dvou hodin jsme měli v norštině seminář o výživě, měl jsem volno dřív než ostatní. Pořádně jsem se nabalil, vzal termosku s čajem, baťužek a vyrazil na můj první world snowboarding championships! Sám. Cesta mi trvala něco přes hodinu a tentokrát mi dělala společnost jedna babča z autobusu, která bydlí přímo pod onym lyžařským areálem. Vysvětlila mi kudy kam a jak pak jedou autobusy zpátky. Připojit se nechtěla, prý je ni moc zima. Na místo jsem dorazil až za tmy. Tím líp! Celý areál osvícený a halfpipe osvícený hrozně moc! Vypadalo to krutě.

Zdroj Norway

Přišel jsem až k zábranám, těsně pod rampu, chvilku koukal kameramanovi přes rameno. Okolo postávalo tak 10 dalších zvědavců. Dnes byla jen prequalifikace, takže tu asi jezdily samé bačkory?! Nepřišlo mi to. Už zezdola to vypadalo úžasně, jak létali vysoko a ty triky! Vlastně to vypadalo i úžasně jednoduše, ale pojmenovat bych je nedokázal. Chvilu jsem koukal s otevřenou pusou, ale dál už na nic nečekal, vytáhl foťák a škrábal se po pravém okraji rampy nahoru. Nejdřív jsem si moc nevěděl rady s tím, jak vážně bych měl brát to, že je tu zakázána „profesionální záznamová technika“ (co si pod tím mám představit?). Přeci jenom, z vlastní zkušenosti už si dávám větší bacha na povolení, respektive na zákazy. Během deseti minut jsem se otrkal a dělal jsem si co chtěl. Na hraně rampy bylo dalších 15 lidí, tak na 60 metrech! Prostě nikde nikdo. Zábrany byly tak dva metry od kopingu. Hrozně blízko! Když ty bačkory vyskočily kousek nahoře nademnou, přelétly přímo nad moji hlavou a zase hladce přistály v rampě o několik metrů dál a přitom mě zahrnula sprška sněhu...Super podívaná!

Zdroj Norway

Užil jsem si tu něco přes 3 hodiny, vypil termosku čaje, vybil baterku ve foťáku a skamarádil se s jednou Norkou a Švédem, kteří mě pak svezli na nejbližší stanici metra. Plný nadšení a zážitků jsem pak doma potkal v kuchyni „jen“ Aneylie. Všechno jsem jí to vyprávěl a popisoval, ale neocenila to tak, jak bych si představoval. Vysvětlil jsem si to tím, že ona jako úplně černá Afričanka prostě nemůže mít ke snowboardu takový vztah a cit.

Zdroj Norway

V úterý jsem byl na sjednané schůzce na policajtech. Bylo třeba vyřídit registraci kvůli delšímu pobytu. Vše proběhlo více méně v klidu, zabralo to asi dvě hodiny, z toho nejvíc času padlo na čekání ve dvou frontách. S kamarádil jsem se tu s Bulharem, který strávil posledních 7 let v New Yorku, ale nedostal povolení k delšímu pobytu tak přijel sem a tady začíná na novo. Každý den potkám někoho nového.

Odpoledne jsme vzal Oyvinda na snowboardy. Hrozně jsem nestíhal v náš smluvený čas (po třetí)dorazit do školy do kantýny. Tentokrát jsem se vypravil autem, už delší dobu stálo a cesta městskou je opravdu pekelná. A taky jak už jsem psal, opravdu jsem nestíhal. Dojet do Wylleru (skiareal) trvalo tak půl hodinky, pohodička. Ale po příjezdu jsem zjistil, že jsem pospíchal tak moc až jsem si zapomněl vzít bundu a foťák. Navíc, už zde bylo podstatně víc lidí než posledně a nedalo se jít na U rampu samotnou. Vzhledem k těmto všem okolnostem jsem si to zas tolik neužil, ale i tak jsme nelitovali.

Ve středu škola utekla a večer tu byla akce. Místní veterina je prý jediná na světě s vlastním skokanským můstkem. Klání se zúčastnilo pět kluků a jedna holka. Pohrával jsem si s myšlenkou, že bych si taky zkusil skočit. Ale po tom co mi Oyvind vyprávěl příběh, jak si tu minulý rok jeden borec zlomil nadvakrát jednu nohu, rychle jsem od toho nápadu upustil. Oyvind byl jeden ze závodníků. Když jsem dorazil, už byla tma a zrovna začala zuřit sněhová bouře. Můstek byl pofidérně osvícen oranžovým světlem ze dvou žárovek. Okolo postávalo tak dvacet fanoušků. K dispozici byla horká čokoláda z prášku. Po tom co jsem viděl první skok, byl jsem rád, že jsem si to rozmyslel. Skákali na běžkách a létali tak 7 metrů. Měli takový ten styl, který je možné vidět na starých, černobílých záznamech z olympiád. Mávání rukama, žádný telemark. Speciálně přistání na uzounkých běžkách bylo asi nejtěžší.

Zdroj Norway

Nikomu se nic nestalo a všichni jsme se pak přesunuli do Budegy – což je místnost s posezením a barem právě pro takovéto společenské příležitosti. Oyvind skončil druhý. Takže dobrý. Ale zrovna moc jsme to nezapili. Zbytek večera byl poklidný, střízlivý a v přátelském duchu. Z exchange studentů tu byla ještě Aino – Finka, která studuje v Estonsku a dovezla si 5 litrů vodky. No a do půlnoci doma.

Ve čtvrtek ve škole opět klídek – na programu byl úspěšný císař a za zmínku možná stojí naše (jsem v teamu s Mariusem) nová pacientka. Úplně na tu krávu pasovala, nám ze školy notoricky známá, balada "O hřebíku". Tak jsem ji na mladší spolužáky vybalil, vše podal tak aby do sebe hezky zapadalo a dávalo smysl. Doktor nic nenamítal. Jako věřil jsem tomu, ale když jsme v pátek v poledne došli na prezentaci nálezů na patolu, i trochu k mému překvapení nám byl prezentovánu předžaludek i s patnácti centimetrovým kusem drátu zaraženým až do perikardu. Překvapení spolužáků bylo ještě o trochu větší než mé samotné, akorát že já jsem to na sobě nedával toliko znát. Je tedy pátek a já opouštím kravskou kliniku celkem triumfálně… jen kdyby věděli. Příští týden začínám právě na patole, zatím se moc netěším.

Pátek, to znamená ranní koláč a konec školy už po polední prezentaci na patole. Jinak tomu nebylo ani tentokrát. Už to tu dostává určitý řád a rytmus, hurá! Věci se začínají opakovat. Odpoledne běh v tělocvičně - 5km v kopcích (pořád mě to baví) staženo o rovnou minutu z 24 na 23. Pak posilka a pak teda novinka a tou byla (ve středu objevena) sauna hned vedle sprch. Je velká tak pro patnáct lidí, je zaplá každý den a pořád, je ale taky celkem studená a nikdy jsem v ní nikoho nepotkal. Zrovna finská sauna to tedy není, to ne. Ale i to, že se tam člověk může v klidu natáhnout na celou lavici a trochu se prohřát, přišlo v pátek navečer vhod.

V pátek večer jsem dal na Vědrunino doporučení a koukl na Cimrmany – Dobytí severního pólu.

Víkend měl být klidný a byl. V sobotu jsem měl službu v kravíně, takže jsem musel ráno do školy aplikovat a večer krmit. Po obědě jsem měl s Adelaide naplánované „vypečené“ odpoledne. Pomalu se chystám na některý pátek, kdy určitě přijde koláčová řada na mě. Udělali jsme jablečný koláč a muffiny. Poslouchali jsme Yann Tiersena a odpoledne uteklo.

Zdroj Norway

Na večer jsme byli domluvení s Ivarem (Nor, soused přes chodbu) že kouknem na finále U rampy. Tak jako byl v pátek večer klid, tak v sobotu večer to tu vřelo. Konkrétně přesně jedno patro pod námi, párty asi do dvou do rána. Proklatí Erasmáci :)

Polovina sousedů od nás z patra jela na víkend do Stockholmu, tak je tu úplný klid. V neděli jsem se vzbudil už okolo sedmé a šel si číst do kuchyně do křesla. Todle křeslo je totiž to nejpohodlnější co u nás na patře najdete a je u něj i taký ten bobek na natažení nohou. Je hned u toho velkého okna v kuchyni, které má parapet akorát na hrnek s kafem a hned pod oknem je topení, ktere pořád hrozně hřeje. Tady jsem vydržel dokud se postupně celé patro neprobralo a nepřišlo se nasnídat. Neskutečná pohoda.

Zdroj Norway

V jednu hodinu odpoledne jsme s Ivarem pustili snowboardy, dali kafe a jablečný koláč a zase je týden pryč…

Zdraví O.

druhý týden...

V neděli večer byla u nás na patře naplánována společná večeře. Byly lasagne a muffiny jako dezert. Hrozně jsem se těšil, protože jsem tušil, že to bude prozatím moje nejlepší jídlo v Norsku. Už jako malej jsem se motal v kuchyni… tož jsem šel holkám pomoct. Ony měly svých starostí dost s dochucováním takové té omáčky do lasagní, tak mě uklidily ke stolu a daly mi krájet čokoládu do muffinů. Naivky :) ochutnával jsem pokaždé, když se otočily. Další úkol jsem nedostal. Lasagne byly dvojího druhu, tři mísy. Jedny vegetariánské, samá zelenina. Druhé s mletým masem. Vyzkoušet se má všechno, obzvláště když je člověk někde, tak jsem si nandal prvně ty ZELENINOVÉ! Nevím, jestli je opravdu nejlepší kuchař hlad?! Ale bylo to hrozně dobré, trošičku ostré. Pak přišly na řadu ty s masem, taky dobré, ale né tak. Takže na třetí pokus jsem zvolil opět zeleninové a přestože už jsem nebyl vůbec hladový, byly pořád stejně vynikající. Pak přišly na řadu muffiny, též vynikající. Jedny s trochou čokolády, druhé s borůvkami. Kromě dobrého jídla bylo fajn poznat lidi trochu víc než jen obvyklé „Ahoj, jak se máš?“ v kuchyni.

Zdroj Norway

Marta pak mezi řečí zmínila, že jde za 20 minut na koncert, jestli se chce někdo přidat. Marta je polka, je suverénní, má své názory o kterých není radno s ní diskutovat a je velká … jde z ní trochu strach. Prostě vostrá Marta. Nikdo jít nechtěl. Mel to být jazz, blues, trochu rock. Těžko si pod tím představit něco konkrétního. Jel jsem sem za dobrodružstvím - tak sem se dobrovolně přihlásil, že půjdu. Když se mě zeptala jestli mi bude stačit 15 minut na přípravu, odvětil jsem ji že nejsem ženská... tím začal náš společný večer. Rychle jsem umyl většinu špinavého nádobí z dnešního večera, skočil do kabátu a šlo se. Pochopitelně, že jsem to za 15 minut nestihl a dala mi to sežrat. Nemohl jsem nic říct, ale jsem si jistý, že to bylo kvůli tomu umývání nádobí.V centru osla jsem dobloudili velesvižným krokem do onoho klubu. Když mi cestou vyprávěla, že se nikdy neztratila a my jsme se motali pořád dokola po jednom bloku, dal jsem jí to sežrat zas já! Bylo to tam fajn. Nezakouřeno, žádní totálně opilí fanoušci. Kapelu tvořilo asi tak 15 lidí. Nevím jak je popsat, měli tam snad veškeré nástroje co si vzpomenete: piano, tubu, trubku, kytary, opravdovou basu, rumbakoule… Hráli vše možně jazzově, swingově i trochu rockově. Takže Marta měla vlastně pravdu. Koncert byl fajn a během mrazivé cesty nočním Oslem na koleje jsem nemyslel a nemluvil o ničem jiném než jaké by to bylo, kdyby v kuchyni zbyl nějaký muffinek. Posmívala se mi a nedávala mi žádnou naději. K mému i hlavně jejímu překvapení tu byly. Už teda jenom borůvkové, ale jeden vhod přišel. Spolu s horkým čajem v křesle, které máme v kuchyni. Pak jsme napsal děkovný vzkaz na dveře spolubydlícím a ve dvě šel spát. Ta komunikace pomocí lepících papírků na dveřích v kuchyni se mi hodně líbí.

V pondělí jsem začal dvoutýdenní pobyt na klinice hospodářských zvířat. Ráno se nevstávalo nejlehčeji. Do školy jsem se vypravil pěšky. Trošku jsem nestíhal a přišel asi o minutu pozdě, ale porad jsem nebyl poslední. Dvě doktorky, šest spolužaček, ošetřovatelky a jeden černej padesátiletej ošetřovatel…díky bohu! Mám rád když mají věci svá pravidla!! Na klinice pohodička, jsou to čtvrťáci, vlastně čtvrťačky. Nic extra se nedělá, ale vzhledem k tomu, že to je jejich první klinika si to dávají hodně dobře a smekám před nimi. Ale stejně, vždy když jsem jim držel tele, aby mu vzaly krev, poté co sundaly kryt z jehly a napětí vzrostlo, potichu jsem se zeptal jestli se cítí být ve stresu. Smály se a vše se jim povedlo. Z kliniky bych snad ještě zmínil, že nejsem moc zvyklý otírat hrdlo lékovky dezinfekcí před tím, než z ní natáhnu do stříkačky. Život vás naučí!

Jedno odpoledne jsem byl po škole s Viktorem (ten Viktor, se kterým mě chtěla Mellanie první den toliko seznámit) v počítačové místnosti. Řešili jsme žádosti o registraci pro delší pobyt. Má mnohem víc zkušeností, jelikož už žádal minulý týden. Byl na policejní stanici na sjednané schůzce, odkud ho poslali domu, protože vyplnil špatnou žádost. Nebyl mi schopný říct, kterou žádost mám vyplnit, ale i informace o tom, který formulář je špatný by se měla ocenit. Já jsem vyplnil žádost již včera a když jsme je porovnali tak mám jinou než Viktor, tak snad tu správnou. Schůzku mám domluvenou na úterý o jedné hodině. Tak uvidíme. Během našeho porovnání, sem dorazila teta Mellanie s novou spolužačkou z Finska – ukazovala ji jak se přihlásit na počítač. Nešlo jí to, opět. Nevím jestli to má být součást nějakého tradičního uvítacího rituálu?! S Viktorem jsem se ji zeptali jestli je tu někde možnost tisku. Zavedla nás vedle do místnost, kde je tiskárna ovládaná naší magickou studentskou kartu. To jak si na kartu vložit peníze a jak ji používat se máme zeptat svých Norských spolužáků. Ach ta Mellanie :) ten týden mi ani nechyběla.

Na středeční ranní povídání jsem si měl připravit něco o onemocnění paznehtů. V úterý odpoledne jsem si tedy půjčil ve knihovně knížku a večer poctivě studoval. Šlo to pomalu, ale praktické zkušenosti z Velké Chyšky najednou jako bych pohledal. Michale! Taky jsem chvilu přemýšlel jestli bych jim neměl ukázat presentaci mého kravského státnicového pacienta, přeci jenom tolik práce a pak je premiéra zároveň dernierou?! Nakonec jsem ale usoudil, že by tu asi ne zcela pochopili oč v mém vystoupení šlo, tak jsem od toho nápadu upustil. Spát jsem šel až po půlnoci, vstával brzko a cestou do školy louskal poznámky. Šel jsem na řadu jako první. Z patra jsem spustil svůj příběh o chodidlovém vředu, rukama nohama jsem ho ilustroval a dotvářel atmosféru a každou chvilku jsem se ptal jestli mi rozumí. Nějak jsme to dali dohromady. Pak přišli na řadu kolegyně, vytáhly sešity a z listu přečetly co měly nachystané a bylo hotovo. Pfff… Takže napříště to tak nehrotit.

Odpoledne jsme měli cviko s místním šéfem přes prasata. Sympatický, tak šedesátiletý pán, srandista, který rád vypráví historky a pokládá otázky, na které nikdo nezná odpověď. Když zjistil, že jsem z Brna položil do pléna co bylo roku 1866? Nikdo nic, pochopitelně. Mendel přeci publikoval svoji práci a hrášku. Ještě připojil historku o tom jak nikdo Mendela ve své době neocenil a pak ještě jak to bylo dál, ale to už si nepamatuju. Nandal nám to. A to jsme byli v prváku v tom jeho muzeu. Určitě jsem si říkal, že se mi to v životě nebude hodit.

Na ceny jsem si ještě nezvyknul, spíš jsem se o to vlastně přestal pokoušet. Jen aby bylo jasno o čem se bavíme: http://www.citymayors.com/economics/expensive_cities2.html Ale v obchodech tu prý vždy mají od každé základní potraviny „clever“ verzi, která by měla být podstatně levnější. Už jsem měl tu čest se sušenkami a s chlebem. Koupil jsem si výhodné, půlkulové balení celkem dobrých sušenek, ale dost nevýhodně jsem ho snědl během dvou dnů. Taky jsem zkusil chléb, který stál 7NOKů. Ostatní chleby stojí 20 – 30 NOKů. Chleba to nebyl špatný, ale nemám tušení z čeho to můžou dělat? K večeři byl celkem v fajn, ovšem druhý den už byl dobrý tak jedině k namáčení v hráškové polívce do hrnečku. Taky to přesně jsem s ním tak udělal - o polední pauze. Polední pauzy jsem měl tento týden jen málo kdy delší než 15 minut. Najel jsem na osvědčený sandwitchový systém, ve které si přijdou na své pákistánská vajíčka a kus salámu od příbramské uzeniny. Průměrná spotřeba je přesně jedna štangle na týden. Tož pomalu začínám přemýšlet co dál…
Středeční odpoledne bylo hezky a já nemusel chystat nic na druhý den do školy, tak jsem vyrazil do centra, abych se zas o trochu víc zorientoval. Došel jsem až do přístavu, který je ale vlastně hned vedle centra. Severní ledový oceán byl ukrutně studený, ale klidný. Opodál stál dům, co měl nějakou spojitost s Nobelem, nakoukl jsem dovnitř, ale o co šlo jsem nezjišťoval (doufám, že to nedopadne jako s Mendelem).

Zdroj Norway

V jedné kavárně jsem si koupil balíček údajně čerstvé kávy (zeptal jsem se kdy byla pražena a odpověd zněla: „že prý mají vždy čerstvou...“ jak jinak! :) nechal jsem si ji namlít a cestou na koleje jsem přemýšlel jestli zatím nejdražší káva bude chutnat nejlépe. Už můžu říct, že úplně nejlépe ne, ale přesto mi dělá radost každé ráno. Ještě bych mohl zmínit, že během prvních pár dní jsem měl trochu problém s vyřešením dopravní situace na pár neoznačených křižovatkách. Přednost zprava je tu dost častá. Ale už jsem to všechno okoukal a vím jak to funguje. A na jízdu vlevo jsem si zvykl celkem rychle, když má člověk páčku na blinkry vlevo od volantu a páčku na stěrače vpravo – je to pohoda. Jezdí se pomalu a slušně. Nicméně i přes tu všechnu slušnost a ohleduplnost ti nikdo nepoděkuje, když ho pustíš nebo mu nějakým způsobem uhneš. Nevím jestli to tu s tou slušností berou jako samozřejmost? Za dva týdny zablikal jenom jeden autobusák! Jo a chodec se tu pouští už když je 10 metrů od přechodu.

Ve čtvrtek ráno jsem vyrazil do školy autem, protože mě čekala odpolední a večerní služba na klinice. Auto pár dní stálo, trochu chumelilo. Třikrát jsem to zkusil rozhoupat, ale vždy mi kousek chyběl, abych se ze závěje dostal a přehoupl na cestu. Vyběhl jsem a z kufru, vytáhl připravenou pohotovostní lopatku a jal se toho. Okolo šli nějaké a trochu se posmívaly. Nicméně pětkrát jsem hrábl před každým kolem a bylo hotovo, vlastně to ani nestálo za řeč. Holky jsem potkal ještě než došly k zastávce, ale to už jsem si pískal do rytmu jedenácté písničky na druhém disku soundtracku z Forresta. A kdo se směje naposled… Ve škole opět klídek, už vím jak to tam s těma krávama chodí a tak jsem vlastně rád, že se opět nestěhuju a budu tu ještě jeden týden. Odpoledne se na klinice nic zvláštního nedělo a tak jsem se byl protáhnout v posilce. V šatně jsem potkal Oyvinda (tohodle kluka už znáte pod jménem Olaf) a tak se ke mně přidal. Uběhl jsem 3km za rovných 11:30 a pak jsem byl v kantýně kde je wifina a klid. Jak jste si mohli všimnout, s Oyvindem jsem se s kámošili natolik, že jsem si zapamatoval jeho jméno. Chvilu jsme povídali a domluvili se na společném víkendovém běžkování, vyrazíme v sobotu v deset. Potom jsem si chystal věci na páteční ráno.

Zdroj Norway

Je tu tele s maligní katarální horečkou, hurá z toho nekřičím, jen je zas třeba si připravit nějaké to povídání. Během služby se nic zvláštního nestalo, takže po deváté večer jen nakrmit telata a dom.

Zdroj Norway

Doma jsem pak našel zajímavou zprávu od Španělky, že prý mám hezký deník (myslí toto). Že teda prý nerozumí úplně všemu, ale že google překladač funguje celkem obstojně. Doufám, že tendle pošetilej nápad nebudou mít i ostatní osoby, onichž zde upřímně píši.

V pátek ráno jsem se vzbudil jako vždy v 7:12, vylezl jsem na chodbu a další dvoje dveře byly otevřené. Zděsil jsem se, že jsem zase zaspal. V tudle dobu jsem během celého doposavadního pobytu u nás na patře nikdy nikoho nepotkal. Ale byl to planý poplach (stejně jako to, jak nám v neděli začali houkat požární hlásiče a my se museli evakuovat před budovu, pochvíli přijeli hasiči k vedlejší budově. Ale jak jsem již psal, byl to planý poplach, nějaký študák jenom připálil něco v kuchyni. Prý se to stává celkem často) Prostě jenom dnes sousedi vstávali dřív. Je pravda, že pocit toho, že chodím spát poslední a vstávám první, mě začínal trošičku štvát! Do školy tentokrát autobusem. Na ranní povídání byl nachystaný hrozně dobrý dort s mrkví navrchu i uvnitř a termosky s instaním kafem. Takže to, jak Oyvind minulý týden donesl v pátek buchtu nebylo úplně jen tak. Pátek je prostě cake-day. Během ranního povídáni jsem se popral s druhou snídaní a šlo se do stájí. Pátky jsou kratší, končí se již v jednu. Takže to uteklo. Vůbec celý ten týden hrozně rychle utekl. Kdybych to neměl napsané tak bych ani nevěděl co jsem vlastně dělal, jen že to bylo taknějak pořád něco…

A když jsem šel z kliniky, potkal jsem Oyvinda jak nese balík špinavého prádla. Přidal jsem se k němu a on mi ukázal kde je „školní pračka“. Je to takový starý, zapráskaný sklep pod jednou z klinik. Dveře si je možné otevřít kartou, která je schována nahoře nad futrama. Jedno vyprání za 4NOKy bude podstatně příjemnější než za 20 u nás na koleji. A zase je nějaká kačka v kapse! Kromě prádelny se dalo projít dál dozadu, kde se za tím vším harampádím ukrývala nenápadná místnost na úpravu běžek. Mají tu asi úplně všechny věci na co si vzpomenete: takový ty svěráky na běžky, různé kartáče, škrabky, korky, žehličku a tisíc parafínu, klistrů a prostě všemožných vosků. Příští týden si chci dovést lyže a vyzkoušet si to, zatím ale ještě musím na youtubu nakoukat jak přesně na to. Trička asi žehlit nebudu, skluznice určitě!

Pak jsme ještě zašli do posilky. Dneska to dalo na 5km za 24 minut v kopcovitém terénu. Ty pásy co tu mají se umějí naklánět do kopce i z kopce! Je to sranda. Ještě je tam pár předvolených programů, které jsem nezkoušel, tak uvidíme jestli mě mají porád čím překvapit.

V pátek večer byla párty na třetím podlaží u nás na baráku. Stavil se tu Lukáš s Jurou jestli vyrazím s nimi, což mě potěšilo, ale stejně jsem nešel. Opět asociál! Hrozný rambajz, plný patro neznámých erasmáků a povídání o tom co kdo studuje mě nějak nelákalo. Po celém tom týdnu jsem byl rád, že jsem rád a radši jsem sepisoval tento odstavec. Pak jsem si všiml jak venku svítí měsíc, tak jsem vzal baťůžek a vyběhl kousek nahoru na kopec…

Zdroj Norway

V sobotu ráno jsem dojedl svou poslední misku ovsa a nikde v obchodě jsem zatím žádný obyčejný neviděl. V deset jsem měl být na zastávce u Oyvindova privátu. Přišel jsem jen o 25 minut později, místní sobotní hromadnou dopravu ještě nemám zcela v malíku. Oyvind ani Nina se nezlobili. Popojeli jsme pár zastávek a už jsme měli nazuté lyže. Bylo zataženo a mlhavo. Lidí ještě moc nebylo. Po prvních 5 km se Nina otočila, že se nějak necítí a že počká doma.

Zdroj Norway

S Oyvindem jsme si to štrádovali dál. Tempo jsme měli podobné a dost se u toho povídalo. Dostali jsme se až do míst, která už mi byla známá, ale dojel jsem tam od Kryngsji – už se trochu orientuju! Čím dál a výš jsme byli, tím menší byla mlha, víc bylo sluníčka a větší byla zima. Nakonec jsem dojeli ještě o kousek dál než jsem kdy doposud byl a pak to otočili.

Zdroj Norway

Cesta zpátky utekla rychle. Dnes to šlo zase o něco lépe. Už jsem i předjížděl ostatní a chvilkami jsem si pískal. Bylo to něco kolem 16km a bylo to v pohodě, takže příště přes 20km. Vrátil jsem se kolem 2 hodiny odpoledne a můj soused Ivar akorát vstával. Já si udělal těstoviny k obědu, Ivar vajíčka k snídani. Pak jsem spolu poseděli v kuchyni u stolu, který je hned vedle obrovského okna skrz, která prosvítalo slunko, pili jsem ivarovo kafe a jedli moje sušenky. V neděli budu kafe chystat já…



Tady ještě ukázka z dnešního vejletu. Kdo ví o co se jedná?

Zdroj Norway

ale psát se mi o tom už dnes nechce, i tak je to tentokrát nějaké dlouhe...

Zdraví O.

První týden

Už se tu začínám nacházet! V pátek ráno jsem měl presentovat spolužákům jednoho pacienta z předchozího dne. Jelikož jsem měl ráno opět dost na spěch, tak jsem si zapomněl připravené poznámky doma na stole. Přesně to je mi podobné! Na koleně, narychlo jsem pak s trochou fantazie sepsal nové… Vše dopadlo.
Páteční dopoledne jsem strávil spolu s Aneth ve vedlejší budově na onkologii. Aneth je ta z doktorek, která má horší angličtinu – takže si dobře rozumíme! Jednoduché věty, ruce , nohy a domluvíme se téměř na čemkoliv. Ještě tam s námi byla jedna blonďatá sestřička. Dopoledne bylo klidné a příjemné. S jednou milou majitelkou jsem se dal do řeči, zjistil jsem kdy chodí Norové do důchodu, ale zase jsem to zapomněl. Paní mi napsala trasu kam se vydat na běžky, kde si cestou dát čokoládu a domácí sušenky. Já ji pobavil poučným příběhem o tom jak se Československo rozvedlo na Česko a Slovensko. Už asi v úterý jsem si všiml, jak jedna doktorka často dělá takovej divnej zvuk –při kterém se zprudka nadechne pusou a zašeptá něco jako „ja“ a znamená to takové všeobecné přitakávání, souhlas a pochopení. Ve středu a ve čtvrtek jsem si všiml, že to dělá skoro každá. Tak sem se to jal paní vysvětlovat a zjišťoval jsem, co že to tu mají za zvyk. A ona že si toho nevšimla (přestože to sama taky dělá) a tvářila se udiveně. Když pochvíli dorazila Aneth a během hovoru to udělala, zamrkal jsem na majitelku a ta se začla smát.
V pátek se končilo už o jedné. Přesto jsme se spolužáky, se kterými jsem přes týden sloužil, ještě chvíli poseděli v zadní místnosti. Dali jsme si kávu (až v pátek po obědě jsem objevil, že je uvařená káva v kuchyňce volně k mání) a Olafovu buchtu, kterou prý údajně sám pekl. Buchta dobrá, kafe horší. Norové pijí kávu po litrech, přesto mi sami přiznávají že „jejich“ káva je bídna,to samé jsou ochotni přiznat o norském pivu, které jsem ale ještě neochutnal. Tak různě jsem se vyptával, bylo to fajn. Holky tu prý po škole shánějí práci hůř než klucí a většina nich otěhotní. Olaf si lámal hlavu kde sežene práci spolu se svojí přítelkyní, která je taky veterinářka – uklidňoval jsem ho tím, že určitě otěhotní! Připadalo mi, že to chtěl slyšet, ale asi ne. Nicméně i přesto jsme se s Olafem celkem s kámošili a domluvili si na příští týden na florbal a do budoucna na večeři u nich na privátu, já přislíbil česká piva.
Odpoledne jsme se vypravili se Španělkami do města – koupit sim karty do telefonů a pak na jednu akci pro erasmáky. Simky jsem nepořídili, na akci přišli pozdě. Jsem si jistý, že holky španělský pochybovali o tom, že to vůbec najdeme. Jmenovalo se to International coffe hours – čaj, kafe a sušenky zadarmo a pokec s ostatními cizinci. Prostor to byl pěkný, atmosféru to mělo!

Zdroj Norway

Sušenku jsme ukořistili jen jednu, rozdělili jsem se. Kafe opět bídný, čaj pytlíkovej, tak ale o to tu asi až tak nešlo. Nejdřív to trochu drhlo, až po druhém kelímku čaje se nám rozvázali jazyky. Po třetím se mi podařilo ukecat španělku, tu která neumí anglicky, že někdy připraví nějaké echt španělské jídlo. Bude to něco jako „tortýjas“? či tak nějak, už nevím. Jinak už jsem se uklidnil ohledně vyhrožování a nároků na AJ – protože pokud teta Mellanie neposlala domu tudle malou jižanku – tak mě by tady mohla klidně nabídnout pomalu půl úvazku na klinice. Kdyby tu neměla parťačku tak by zahynula zimou a hlady, řekl bych. Když jsem se ji ptal co na klinice dělá, vysvětlila mi, že si pročítá historii případů, v Norštině… :)

Zdroj Norway

U jednoho stolu byla skupinka 4 Čechů, nicméně neřekl jsem jim ani „Ahoj“ , jsem děsnej asociál! Byl jsem představen, se spolubydlícím od španělek – Frantík je to. Probrali jsem zdejší běžkařské trasy a domluvili se na společném samoučení lyžobruslení. Celkem jsme tu pobyli něco přes hodinu, uteklo to.
Všichni jeli na kolej trolejákem. Já jsem se vydal nakouknout do centra, přeci jen už jsem tu přes týden a ještě tam nebyl. A zatím nemám jiné fotky než z běžkování.

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Tož oběhnul jsem s foťákem náměstí … z jedné strany Národní divadlo, nějaké dvě sochy a došla mi baterka. Ve zdejším kraji člověk nemá problém s nedostatkem paměti na kartě, ale s výdrží baterie.

Zdroj Norway

Stejně už mi byla zima. Udělal jsem si pěkný večer a šel brzo spát.

V sobotu ráno jsem vstával v 6:30, rozbřesk pozoroval ještě z postele, ale pak hned vyrazil!

Zdroj Norway

Tratě byly čerstvě upravené rolbou, nikde nikdo, ještě celkem šero.

Zdroj Norway

Tentokrát jsem se vydal od jezera do leva. Jsou tu jenom dvě stopy a veprostřed široký pruh pro bruslení. Nikde nikdo, tak jsem zkoušel. Zpadl jsem jen dvakrát. Neměl jsem namazáno. Nejelo mi to. Bylo – 19°C. …ale to všechno byly vlastně malichernosti. Bylo tam tak hezky, že se to změnilo v turistickou procházku. Co sto metrů jsem zastavoval a vytahoval foťák z batohu.

Zdroj Norway

Nakonec z toho nic pořádného nebylo, ale tak to je prostě vždycky když jsem někde poprvé. Když už to bylo asi po čtvrtý, zatoužil jsem po kompaktu do kapsy! Šel jsem kudy se mi to zdálo nejzajímavější a široká cesta na bruslení se postupně změnila v lesní pěšinu, kde nebyla ani prošlápnutá běžkařská stopa, jen pár stop po pěších. Šel jsem dokud to šlo, kochal se tou mrazivou krásou, zkrátka koukal před sebe, abych si to pořádně užil.

Zdroj Norway

Když už to nešlo, sundal jsem běžky a poslední 3 km jsem běžkoval s běžkami v ruce.

Zdroj Norway

K snídani pak ovesná kaše s jabkem, skořicí a rozinkami. Za 8 dní jsem tu spotřeboval 1kg ovsa.

Odpoledne jsem se přidal ke skupině erasmáků ze sousedství na výlet asi 50 km za Oslo na nějaké velké jezero. Bylo ploché, velké, zamrzlé a celé bílé.

Večer asi ve 22:00 se na skypu objevil Tony. Koupil si nový počítač a zrovna nainstaloval skype...tak jsem dali video hovor. Byla to sranda. Zrovna vstal a užíval nedělní dopoledne, už v tu dobu tam měl kolem 30°C. Ukazoval mi plechovku od Pilsneru a povídal jak jednou určitě přijede. Nicméně pořád kouří a pije Bundaberg – tak težko říct kdy našetří na cestu. Já se ho ptal kolik tam měl návštěv přes Couchsurf – už nich má víc než 200! Myslím, že to je pomalu na nějakou cenu či alespoň diplom. Po telefonátu jsem otevřel dosud nedotčenou Havanu a pustil John lee Hockera… může za to Tony, ale nestěžuju si.

Zdraví O.

Zdroj Norway

fotky here:

Norway

První školní den

V neděli po obědě jsme byli na vejletě kolem jezera Songsvang. Tady u toho jezera začínají všechny ty běžkařské stopy, je to tedy hned u kolejí Kringsja. Doufám, že už se tady orientujete stejně jako já. Dalo to asi na 8km. Všude bylo děsně lidí, psů, běžkařů zkrátka nedělní odpoledne. Celkem nic zajímavého. Snad jen to, že jsem vyrazil na frajera jenom v mikině a bundě. A hrozně jsem vymrzl. Když jsme byli zhruba na půli cesty a rozhodovalo se jestli už se vrátíme a nebo obejdeme celé jezero, a ta malá španělka, která povětšinu cesty neměla ani nasazené rukavice, protože pořád dělala fotky sama sebe ,rozhodla že půjdeme dál, proklínal jsem ji! Jen v duchu, s úsměvem na tváři, ale vší silou! Chybami se učím nejčastěji. Od té doby vždy 2 dvě bundy, které zajišťují teplotní rovnováhu mého zdejšího vesmíru. Ještě bych podotknul, že jsem rád tady v teple na severu. Když vidím jak se teploty mají u nás doma, pískám si tu! Večer jsem vyrazil ještě běhat. Jelikož nerad běhám tam kde to neznám, a zatím to jinde neznám, a v Kringsja je to celkem dobrý - stalo se to asi mojí nejoblíbenější trasou . Prostě vydal jsem se opět tam, do kopce. Už byla tma, vzal sem to až k běžkařským trasám. Byly osvícené a prázdné. Byl jsem nadšený a večerní lyžování teď v tejdnu někdy po škole je jasná volba. Už teď se těším a přemýšlím jakej bude lepší vosk. Zítra, v pondělí, poprvé do školy. Tradičně jak na potvoru nemůžu usnout brzy. Budík byl na staven na 6:00.
V 7:00 jsem měl sraz s jinýma dvěma Španělkami, veterinářkami před obchodem tady v areálu kolejí. Holky jsou z oboru, akorát přijeli o týden dřív než já takže už znají cestu do školy. Šli jsme pěšky, je to tak na půl hodiny. Doleva a pořád rovně. Ve škole je hrozně fajn, že tu každý má svoji skříňku a pořád tu jsou ještě nějaké volné. Dostanete se k nim pomocí studentské karty. Na každé budově či mezi jednotlivými odděleními v jedné budově jsou dveře, které si otevřete pomocí této magické karty, je to jako ve snu! ;)
Pondělí byl první školní den. Ráno jsem zahájili na rektorátě - byl jsem si u Gry vyzvednou závěs do okna a nechal jsem si od jiné úřednice vyprávět příběh o Thorovi a jeho kladivu. Teta Mellanie zas někde běhala. Dnes přijela nová spolužačka, která studuje v Estonsku a je původem z Finska? Už nevím. Na jméno si ani nezkouším vzpomenout. S těmi severskými jménu je vůbec problém. Kluci ale dobře slyší na Olafa, u holek ještě nevím. Holka byla zmatená jak já v pátek. Jsem rád, že to mám za sebou. Pochvíli přiběhla Mellanie, vzal jsem si od ní přihlašovací údaje do školní počítačové sítě a šel si po svých. Měla moc práce, ať se prý dyžtak stavím odpoledne. Seznámil jsem se i se svýma buddy kamarádkami, které mi mají být nápomocny, na Mellanie se nespolehám a řeším to s něma. A asi jsem dobře udělal – heslo co mi dala opět nefungovalo. Takže ještě jednou...
První den na klinice byl dobrý nebo už si pamatuji jenom to dobré?! O tom jak to tu funguje asi někdy jindy..
Hned druhý školní den jsem poprvé zaspal! Nevím jestli to bylo těma zavěsama od Gry a tmou v pokoji nebo tím, že jsem šel spát až po půlnoci, každopádně jsem se vzbudil v 7:10 a první co mi vyskočilo na mysl byla doktorka z ordinace, jak nám včera přikazovala ať přijdeme sharp at 8! Tož snídaně jsem si moc neužil, oblékl se a letěl do školy. Jel jsem autem, nebylo zbytí. V 8 hodin, s jazykem na vestě a pláštěm ledabyle přes rameno jsem byl na svém místě připravený diskutovat na předem zadané téma. Dopoledne mí norští spolužáci (= jeden Pákistánec, nějaká muslimka a jeden Norek) měli speciální program a tak jsem tam byl ze studentů sám. K tomu dvě milé doktorky, pět sestřiček, které se poznají podle toho že jsou malé, blonďaté a modrooké, a jeden tak padesátiletý černoch, který mi byl oporou v tomto genderově nevyrovnaném pracovním prostředí.
Pomalu začínám stahovat finanční manko, které mi vzniklo díky parkování během první noci. Místo toho abych zaplatil tetě Melanie za vstupenku do školní tělocvičny, jsem se s kamarádil s Norkem, který mi ji dal zadarmo a druhý den mi dal ještě jednu zadarmo i pro Španělky! Odkud je měl a zdali jsou pravé jsem se neptal. A zhruba 150NOKů je doma. Tělocvična je hned u skříněk a je tu vše potřebné! Je super! Mají tam brutální audiosystém a nikomu nevadí když ho trochu osolíš. Chvíli tam se mnou byli dva týpci a pak úplně sám. Prostě ideál! Takže původně zamýšlená studentská vstupenka téměř na všechny sportoviště v Oslu a do bazénu padá (z asi 700). Běžky, boty na běhání a školní posilka budou stačit.
Cestou ze školy jsem šel se Španělkami. Já potřeboval v kampusu něco ohledně bydlení a oni tam šli kupovat zimní boty. Přišla řeč na nákupy, řekli mi o jednom krámu téměř v centru kde by mělo být levné jídlo. Domů se mi nechtělo, nakupovat jsem ještě nebyl a tak jsem se tam vydal. Vystoupil jsem na zastávce metra a byl ztracenej. Neměl jsem tušení kudy se vydat, tak jsem prostě šel. U východu z metra byli revizoři, všechno v pořádku, ale pomyslet kolik by stala jízda bez šalinkarty se neodvažuji. Vylezl jsem nejbližším východem. Na rohu byl obchod, před kterým bylo spoustu krabic se zeleninou a ovocem a spoustu lidí. Cestou k obchodu jsem se zamyslel nad tím co tu budu dělat až mě opustí všechno todle štěstí!? Vzal jsem si košík a začal zkoumat zboží. Polovinu z toho co nabízeli jsem v životě neviděl a u poloviny z té poloviny jsem nedokázal s jistotou říct jestli to bylo ovoce nebo zelenina. Vybral jsem si ledový salát, doslova! A ještě nějaký drobnosti které jsem dokázal pojmenovat. Pak jsem šel dovnitř. Byl to pákistánský obchod! Uvnitř byli samí čmoudi a studenti. Měli tam nepřeberný množství luštěnin, těstovin, různých zvláštních věcí, omáček a dochucovadel. Měli tam vlašské ořechy velké jako malá pěst a na každém bylo razítko jako na vajíčku. Měli tam vajíčka, v obalu který byl absolutně bez popisu, ale razítka na nich byli, tož jsem si je koupil. Měli tam rýži v takových těch látkových pytlích. Měli tam děsné fronty u kasy a nebrali jiné než norské karty. Neměli radost když jsem přišel na řadu já! Nakonec jsem si domluvili, no , domluvili…zdá se, že na Eura slyší každý. Cesta zpátky ke kolejím byla snadná, metro bylo plné běžkařů, byl jsem si jistý, že jedu správným směrem.
Taky vyrážím…

Zdroj Norway

...a už jsem zpátky. Bylo to dobrý! 12km, Ani jeden pád! Akorát mi praskla přeska na pouzdře na foták - takové jsou tu mrazy.