Na základě bohatých zkušeností a podrobných kalkulací z předchozích 4 dnů jsem měl teď v plánu nakoupit jídlo na následujících 12 dnů sebou do batohu, plus jídlo na dalších 14 dnů které jsem rozdělil do dvou papírových krabic a poštou nechal poslat do informačních center ve dvou horských střediskách, kterými procházím, protože tato místa mají pouze omezenou možnost nákupu a za dvojnásobné ceny. Todle je tu celkem běžná praxe. Za deset babek vám tam balík pár týdnu podrží a vy ho jednoduše vyzvednete až dorazíte. Zastávka v Haveloku trvala asi dvě hodiny a zatím to byl nejvíc stresující zážitek. Nakonec jsem vzdal veškeré detailní plánování a prostě narval obě krabice a batoh jídlem co se jen vešlo. Pak ještě koupit sluneční brýle a už opět na cestě.
Jak jsem již zmínil dříve, toto je jedna z nejtěžších sekcí celé TA, a to ne pouze kvůli délce 140km naprostou divočinou, ale také kvůli složitému a kopcovitému terénu. Buď šlapete pořád po kořenech, nebo po velkých kamenech, či brodíte řeku a postupujete podél strmých svahů jejího koryta nebo jdete bahnem a neskutečně podmáčenou bídně zatravněnou loukou ... a k tomu navíc pouze dokopce nebo zkopce. Pro tyto důvody jsme souhlasili, že to projdeme s Meredith dohromady. Trvalo nám to 9 dní a z toho jsme jeden den a dva půl dny neušli ani km kvůli špatnému počasí. Pozbylé dny se chodilo od brzkého ráno do pozdního odpoledne či večera. Průměrně jsme chodili kolem 17km denně což zní celkem směšně, ale elevace byla téměř vždy nad 1000 nastoupanými metry mezi 800-1700 za den. K tomu na začátku těžké zásoby jídla, rozmary počasí a všude přítomné tiplice a komáři. Ideální předvánoční dovolená.
Dva rychlé stopy nás přiblížily na začátek trailu a ušetřily zhruba tři hodiny cesty po asfaltu. Dalšim cílem byla Captain Creek Hut - první z mnoha chatek na treku. Stezka vede lesem, takovým původním pralesem a já se nestačím divit. Nejníže je hrozně hustá a souvislá vrstva kapradí, pak vyšší keře a aj obrovské stromy. To vše je propojené lijánami či tak něčím. Neskutečný prales, kterým se klikatí úzká stezka značená oranžovým trojúhelníčkem. Vzhledem k terénu, neustálému divení se a těžkému batohu postupojem dost pomalu. Postupujeme ještě pomaleji poté co začne neskutečný slejvák, který trval dobré dvě hodiny. Naštěstí bylo relativně teplo a vůbec nefoukalo, takže k tomu, aby byl člověk v teple se stačilo hýbat. Brát neprokokavé věci bylo bezpředmětné. Po dvou hodinách přestalo pršet a za nedlouho poté bylo cítit kouř, do pěti minut jsme dorazili k chatce ve které bylo asi třicet stupňů a čtyři další borci sušili promočené věci. Poslední dvě postele byly volné, takže byly naše.
Systém chatek je tu opravdu skvělý. Plus mínus každých 10-20 km (~ každé čtyři hodiny chůze) je po cestě malá chajda sloužící pro trampy a lovce. Je vždy velmi jednoduše vybavena: tři nebo čtyři palandy, kamna nebo krb, tupá ruční pilka a sekera, svíčka, občas stolek a dvě židle. Na stěně přišpendlená místní mapa, na policče sešit sloužící k registraci návštěvníků kam každý napíše kdy tam byl a kam se vydal. Venku pak kadibudka a pokud není v okolí říčka či jezero tak ještě nádrž co chytá dešťovou vodu.
Hned vedle byla řeka s absolutně čistou vodou, takže rychlá osvěžující koupačka a alespoň částečné vysušení zmoklých věci ve zbytcích slunka. Pak večeře, nachystání jídla a batohu na další den, přečtení poznámek pro zítřejší úsek a spát jen co se začalo ztmívat. Nachajdě bylo zvláštní ticho, nikdo moc nemluvil.
Ráno (15. Prosinec) kolem páté zvoní na chatě první budík a borci jsou do půl hodiny pryč na cestě. Počkáme až zmizí a pak v klidu snidáme a balíme.
Krapet stretchingu, protáhnutí a čištění zubu u potoka bylo velmi rychlé, protože komáři tu jsou neporazitelní. Vyrážíme záhy a jdeme nejdříve 5 km podél řeky, překonáváme první visuté mosty. Pak následuje 600m stoupání a dostávame se poprvé nad hranici lesa tak je krapet rozhled. Cestou dokopce celej zafuněnej najdu na trailu Němce jménem Simon, ležícího na zádech i s připnutým batohem, jak do sebe cpe jídlo. Začínal o jednu chatku před námi a už před obědem jsme jeho náskok ztáhli. Vysvětlil mi, že jeho batoh váží 35kg takže je trochu pomalejší. Nese si v něm 6 kg ořechů, což prej stačí pokrýt sotva polovinu energie co bude potřeba. Trochu mě tím nahlodal, nicméně popřeju pěkný den a pokračuji dál do kopce s krapet lepší náladou po té co jsem právě viděl.
Poobědváme na další chajdě odkud cesta vede po hřebenu, lesem a je monotónní - když bylo nejhůř tak vytahuju sluchátka a poslechnu jednoho Cimrmana. Do browning hut dorazíme až pozdě večer a opět najdeme ty samé borce co včera (kteří se už chystají jít spát), dneska už se ale baví trochu víc. My jsme vyřízení. Ušli jsme 23km a trvalo nám to 11 hodin (v tom hodina pauza na oběd), tempo je zběsilé! Koupacka v potoce, protáhnout, najíst (trochu rýže a tuňáka, šetřim, přeci jenom mám strach abych vyšel s jidlem) a spát.
16.prosinec byl den do kopce, ujito 18km a 1555m převýšení. Prvních 5km byla brnkačka. Pak jsme potkali první řeku, šli jsme pár km podél ni a šestkrát ji překračovali, naštěstí voda byla nízko takže jsem vše přeskákal suchou nohou pokamenech. Pak začal 900m stoupák, dikybohu všude byli potůčky a my nemuseli táhnout vodu na pití. Cestou potkám opět ležícího Simona, který mi vysvětluje, že je dneska dvakrát pomalejší než já, protože mu došli sacharidy a jí jenom tuky, už prej spolknul kilo ořechů. Opět pozdravím, polituju ho a pokračuji se zvednutým sebevědomím. Na další chatě dám oběd, tři nemluvní borci jsou tu již zaparkovani na noc, že je prej na příští chatě moc lidi, ale že my se tam prý ještě vejdem. Hezké gesto, které má pro nás za následek další tři hodiny na cestě. Nebe se protrhalo, sluníčko žhne, stromy kolem žádné. Tož nezbývá než nabrat nějakou vodu a vyrazit. Panoramata dobrá a tak to utíkalo a dorazili jsme brzo v krásných půl šestých a ani ne tak zničeni jako v předchozích dnech. Na chatě jeden Španěl, Francouzka, dva Izraelci, já a Meredith, a za další dvě hodiny i Simon.
Když večer vařil večeři, nestačil jsem se divit poté co vytáhl nerezový kuchyňský kastrůlek i se skleněnou pokličkou a vyvařoval nepředmočenou rejži. K tomu takovou tu půl litrovou chilly omáčku na dochucení (které měl projistotu v batohu dvě!). Simon spal venku páč na něj nezbyla postel a protože plánoval vyrazit už kolem páté ráno, jelikož zítra měl být nejnáročnější úsek přes Mt. Rintoul tak aby to stihl během dne ujít.
17.prosinec, den do kopce (opět); ujito 19km a nastoupáno 1644m za 10 hodin pochodu (+hodina na obídek).
Vstváme před pátou a v půl sedmé jsme na cestě. Je jasno, dole v údolí mraky a počáteční výstup do sedla a pochod po hřebenu je jedna velká paráda.
Jdeme ve skupině v šesti, což je fajn, že se navzájem hlídáme, ale jsou ukecaní což mě trochu štve a navíc v tolika lidech je to taknějak v podvědomí závod kdo kde bude první na kopci a podobně. Naštěstí jsme se během dne rozřezali. Po 3 hodinách předbíbám Simona, který tentokrát neležel na zemi, ale stál a já si poprvé všiml, že ten vůl nemá hůlky. Že táhne 35kg bágl blbostí a nevzal si hole! Zamýšlím se jestli ještě dokáže něčím překvapit. První větší stoupání na little rintoul šlo celkem dobře. Nahoře byla sváča při pohledu na další destinaci, kterou byl samotný Mt. Rintoul.
Poté následoval ostrej sestup o 300 m po kamenité stěně odkud jsme pohřebenu mohli začít výstup na Mt. Rintoul samotný.
Občas se valily mraky přes hřeben, ale převážně pálilo sluníčko a pofukoval vítr.
Úplně nahoře byl mrak a nebylo nic vidět jen ti 3 nemluvní borci jak jsou pár set metrů za námi. Na nic nečekáme a pokračujeme dál k chatě, která je pár kilometrů pod vrcholem. Jak válíme dolů po prudké stěně, při každém ohledutí na horizontu hřebenu vidíme 3 postavy jak stahují náš náskok. Každý umí počítat do šesti a každý ví, že na další chatě je pouze šest postelí. Pozice uhájime. Borci se přeženou a míří k další chatě vzdálené 8 km. Zítra je poslední pěkný den a 22 km před námi je řeka, kterou bude potřeba 8 krát přebrodit. Po zvážení situace dáme hodinovou pauzu a také vyrážíme dál. Ujdeme ještě další 4 kilometry v paradnim podvecernim světle a příjemném lesíku což byla odměna po kamenitých stěnách dříve odpoledne.
Nicméně až chajdě nedojdeme, spíme na půli cesty po širákem. Na fotce u ukazuji sedlo na jehož druhé straně jsme ráno vyráželi, little Rintoul není vidět, šipky ukazuje kudy jsme sestupovali z Mt. Rintoul, v kroužku je chatka od které jsme šli ještě další 4 kilometry. Dlouhej ale super den!
18.prosinec, bishop cup campground -> top wairoa hut, 17,5km, stoupání 1025m, 8:03
Ráno při vyjasnění byla trochu zima, takže na nic nečekám, sbalím spacák a rovnou vyrážím 4km k další chatě a až tam vaříme snídani. Další úsek je pohodovej, lesem dokud nedojdeme k řece wairoa. Následující úsek sedmi kilometrů podél řeky je velmi pomalý a náročný - same úzké, strmé cestičky a římsy a převisy, řeka se 8 krát brodí, ale voda byla nanejvýš ke kolenům takže bezproblému. Nejdřív jsem měl foťák zabalený v pytli a v batohu ale po pár kilometrech jsem ho vytáhl a začal fotit zákoutí která zde byla neskutečná. Vyprávěním ani fotkama se to dokonale popsat nedá.
Na chatu dorazím jako první a tak zaberu nejlepší postel poté za mířím rovnou k řece se vykoupat a vyprat. V korytě řeky nasbíráme dřevo a zatápime v krbu abychom vysušili promáčený boty. Venku se zvedá vítr a ve vzduchu je cítit změna počasí. Těsně před setměním dorazí Simon jako již tradičně všechny postele jsou obsazené tak spí na zemi v chatce jelikož vedle chatky není místo ani na stan. Zítřejší úsek jde přes hřeben, vzhledem k předpovědi počasí se mi moc nahoru šlapat nechce, rozhodneme se ráno.
19.prosinec. Budíček opět kolem páté, vyběhnu ven s pískem, rozhlídnu se kolem a zamířím rovnou zpátky do spacáku. Mraky, mlha, mrholení... Potkám Simona, který vyraží opět napřed, popřeju mu hodně štěstí a že ho bude dneska potřebovat. Taky jsem si všimnul že ten borec spal v chatce na zemi! On nemá nafukovačku!! Už ani nejsem překvapenej. O hodinu později vyráží španěl, francouzska a oba Izraelci. Já dávám snídani, ale nikam nejdu a užívám klidu na chatě. Vyrazíme nasbírat víc dřeva a nachystáme v krbu a vyčkáváme ještě hodinu, během které se totálně rozpršelo a bylo rozhodnuto. Škrtlo se v krbu a celodenní naplní bylo pozorování hladiny řeky jak pomalu stoupá a schánění dříví do krbu. A tak jsem využil čas a začal sepisovat nějaké zápisky a třídit fotky. Zpátky na chatu se ten den nikdo nevrátil. Již tradičně žádný mobilní signál, takže klid. Během zbytku dne jsem dal dva šlofíky a večer šel spát ještě za šera.
20.prosinec, top wairoa hut -> porters creek hut, 19.5km, nastoupáno 1378m, 8:08 (+hodina na oběd). Vstávačka kolem sedmé a v osm vyrážíme na cestu. Je pořád zataženo, ale obloha je podstatně víc protrhaná a vypadá to lépe než včera. Při výstupu nahoru dosedla jsou všude potůčky vody a sušení bot přišlo rázem vniveč. Nahoře na hřebeni fouká a mrholí takže poprvé vytahuju větrovku a čepici. Orientace je ale celkem snadná.
Po třech kilometrech na hřebeni slezeme do vedlejšího údolí a počasí se rázem změní. Žádné mrholení ani vítr tak bunda i čepice jdou zpátky do batohů. Cesta tak chatě je monotónní, pár snadných brození přes řeku.
Porters Creek hut je jen pár let stará, má litinový kamna a během hodiny je uvnitř jako v sauně. Když už jsme byli zalezlí ve spacácích tak se přiřítil jeden borec kraťasech a tričku a byl rád, že bylo zatopeno a taky byl rád, že máme nějaké jídlo navíc jelikož jemu došlo včera večer a do městě je to ještě celej jeden den chůze. Tak ho nakrmíme a dáme i něco na cestu než ráno vyrazil na poslední úsek.
21.prosinec, 10.5km, 5 hodin
Zataženo a občas lehký déšť, všude mokro a potoky vody. Máme v plánu dojít jenom do nejbližší chaty k městu a do města dorazit až druhý den ráno. Cestou bylo několik říček, všechny byly v klidysu jen jednu jsme brodili společně. Meredith předtím než vyrazila dělala safety kurz na brození řek, tak věděla co a jak. Voda byla sotva do půlky stehen, ale proud měl sílu. Přes řeku se jdou lidi vedle sebe, ten nejvíc proti proudu to rozráží a ostatní ho podpírají. Fungovalo to dobře. Na chatu jsme dorazili kolem třetí a já doufal, že vyrazime dál a dojdem do města. Meredith se nechtělo. Dali jsme oběd, začalo pršet a pršelo cely zbytek odpoledne. Tak jsem byl rad ze jsme zůstali. Jedinou chybou bylo, ze na chatě nebyla žádná kamna.
22.prosinec, ráno navléct totálně promočené ponožky a boty byl nezapomenutelný zážitek a už to štrádujeme ku městu, kam dorazíme kolem jedné po poledni. Vyzvedneme balíky v informačním centru, seženeme ubytování v backpackers, kde potkáváme všechny dříve zmíněné lidi. Sprcha, vyprat hadry, rozpočitat a na baličkovat jídlo, dokoupit zbytek zásob a mezitím do sebe dostat co nejvíc ovoce a salátu zakoupených naproti v jediném místním obchodě. Kiwi jsou fakt dobrá a dost jiná než u nás. Završím to hambáčem k večeři za deset babek, byl luxusní. Poté už klídek na recepci kde je wifina a spojení s domovem. Máme radost že jsme Richmond Alpine Track zvládli celkem bez úhony. Další úsek: Waiau pass Track má 115 km a vede do Boyle Village je na něm druhý nejvyšší bod cele TA (waiau pass 1870 m.n.m.) a zabere 5-8 dni. Tak už se těším.
Žádné komentáře:
Okomentovat