Waiau Pass Track

25.prosinec

St. Arnaud - John Tait hut. 23km, 443m nastoupano, 8:09 

26.prosinec

John Tait hut - West Sabine hut, 14km, 1100m nastoupáno, 1225 naklesáno, 7:20 (+půl hodina oběd).

V osm vyrážíme na tříhodinový pochod k sedm km vzdálené Upper Traverse Hut. Celou cestu mírně do kopce a tak postupně začínáme sbírat výškové metry, kterých má být dneska přes tisíc do 1787m vysokého Traverse sedla. Z tama následuje klesání o dvanáctset výškových metrů. Nevím co je lepší. První část dne byla klasická procházka Gandalfovem, s malou odbočkou k vodopádu. Cesta se snadno sleduje a vše je bez problémové. Všude jsou cedule upozorňující na laviny. Každé dopadové pole má své jméno. 

Přesně po třech hodinách, jak bylo uvedeno na ukazateli, vylezeme nad hranici lesa, kde se otvírá pláň s potokem, obkroužena hřebeny kolem do kola. Na druhem konci pláně je velká chata a tak dám půlhodinový oběd a už se těšit přes které sedlo a hřebe cesta povede. Na okolních vrcholcích je jsou stále malé zbytky sněhu.

Vyrážím a následuje 450m stoupání do sedla, sluníčko praží. V jedné zákrutě se mi konečně podařilo předjet Tima, on by mě před sebe nepustil ani když bych mu hůlkama strouhal achilovky. Výstup na horu je parádní, lepší počasí si člověk nemůže přát a má ještě dva dny vydržet. Po prěhoupnutí přes hřeben se mi otevře parádní pohled do vedlejšího údolí a s tím i neskutečnej kopec dolu. Jakmile zalezu do lesa tak to občas pěkně klouže. Jaký si jíl/hlína přikrytá trochou listí aby nebyla vidět. Pravidelně jsem nacházel dvě paralelní brázdy vyvorané patami přechozich hikerů, když jim podjeli nohy a dřepli si na zadek. Já dvakrát. Kopec je nekonečný a tak poslední část poslouchám soundtracky k Brave heart a LOTR. Konečně dole u řeky vím ze už nejsem daleko od chajdy. Poslední km je vždy super pocit malého vítězství. Zvlášť když ukazatel pravý šest hodin a já to dám za  čtyři a půl. 

Chajda velká 30 lidi a je nás tu nepočítaně. Je to úplně jiná atmosféra a zkušenost než doposud a ne zrovna lepší. Ale co. Je tu řeka takže koupačka, vyprat atd . Todle bylo praní ve studené vodě. Teče to z  Blue Lake kam dorazim. Nejprůhlednejší jezero na světě. Prej. Uvidíme. 

27.prosinec 

West Sabine Hut - Blue Lake Hut, 7.3km, 520m nastoupáno, 2:54

Nechal jsem večer nachystaný batoh v předsíni tak, abych ráno mohl vyrazit brzo a nevzbudil při tom půl chalupy. K snídani jen studená kaše před chatou a v šest už jsem byl na cestě, jako první. Rád jsem se vyhnul společné snídani s osmi asiaty a dalšími účastníky zájezdu. Cesta jednoduše kopírovala řeku a celou dobu stoupala do mírného kopce. Lake Blue hut byla úplně prázdná, 16 postelí, vybírám horní palandu u okna, takže si člověk zajistí přísun kyslíku, když je potřeba. Rozhoduji se pro regenerační den a dát tu oraz před zítřejším úsekem, který je nejtěžší z této sekce. Waiau Pass bude druhý nejvyšší bod na celé TA. Dneska, když jsem nandaval hodinky, tak jsem je dopnul na třetí dírku, namísto obvyklé čtvrté, takže jsem si dal dva obědy a velkou večeři. Slunil se u jezera, protahoval lejtka co dvě hodiny, mezitím si dal šlofíka. Naordinoval si ledové chladicí koupele. Vydržel jsem koupat nohy 13minut pak už to nešlo. Voda má pět stupňů! Teče z Blue lake, ve kterém je viditelnost osmdesát metru. Nejvíce na světě. Je 7-8m hluboké, ale na dně je vidět každý detail. Je v něm zakázáno plavat, naštěstí. Jeden strejda na chatě sebou nosí jaké si rádio/vysilačku, malá krabička co do hromady se vším všudy váží 3.5kg. “Jednoduše” každý den roztáhne kolem stromů a chaty anténu a ráno v 8:30 a večer v 7:30 chytá předpověď počasí. Zážitek dobrej, kvalita mizerná, takže tahat bych se s tím nechtěl. 

28.prosinec

Blue Lake Hut - Waiau Hut, 15km, Waiau pass 1870mnm,  9:40 (+ hodina oběd)

V šest vyrážím od chaty jako první, moc lidí se tím směrem nechystá jelikož většina se odsuď vrací okruhem zpět, kde před třemi dny začali. Tento okruh je velmi populární a proto tu jsou ty obrovské chaty, ale to by se teď mělo opět změnit a počet lidí snížit. Projdu kolem Blue Lake a stoupám k podstatně většímu, avšak méně průzračnému Constance Lake. 

Zatím potemnělým údolím postupuji podél jezera a pak podél jeho přítoků, které se mi podaří překonat bez potřeby se brodit. Špičky úbočí se pomalu zbarví oranžovou a slunko rychle proniká i níže do údolí. Po dvou hodinách dojdu do slepé ulice a nezbývá než začít šplhat k Waiau Pass. 

Potkám strejdu co akorát slezl do úpatí tak chvílu povídání. Pobyl tam různě nahoře pět dní a povzbudil mě větou, že by to nahoru z tédle strany lézt nechtěl, protože je to hrozně rozrušené, druhá strana je prej lepší a samá skála. Po chvílce pochopím co tím myslel. Člověk udělá krok vzhůru a okamžitě se půl kroku sklouzne zase dolu, protože ta drť zkrátka nedrží pod nohama.

Pomalu se hrabu nahoru a za hodinu jsem na terase, pokteré se postupuje 500 metru po vrstevnici a potkávám první závěj sněhu. Poté prudce doleva a závěrečný výstup do sedla. Nasadit větrovku a přímo vzhůru, zatím co člověk v hlavě špekuluje co asi uvidí tam nahoře za horizontem. Dopadlo to dobře, výhled parádní, takže z batohu vytáhnu ještě péřovku a čepicu. Rozhodnu se tu poobědvat s výhledem do údolí kam vzápětí slezu a po deseti kilometrech by měla být zbrusu nová šesti místná chatka.

Mobilní signál žádný. Výhled skvělý na všechny strany, nacvakat fotky a hurá dolů. Sestup byl podstatně snažší než před dvěma dny v Traverse Saddle. Pevná skála pod nohama, žádná drť či uklizaná hlína. Žádné stromy takže 100% panoramata po celou dobu sestupu. 

Dole přebrodím řeku, která má vody jen pokolena a pokračuji po jejím právem břehu. Po pár kilometrech drkocání se pokamenech se dno údolí změní v plochou zelenou louku občas přerušením řekou.

Ten kontrast a komfort oprotim tomu co bylo půl dne zpátky je parádní. Kolem páté hodiny dorazim k malebné chajdě hned vedle řeky. Sluníčka ještě dost, takže rychlá sprcha, vyprat a už si užívám večeři na zápraží než se slunko přehoupne za horizont. Pak jsme dal 30 minut šlofíka. Druhá večeře, protřídit fotky, sepsat povídání a spát. Venku je ještě pořád světlo.

29.prosinec

Waiau hut - Anna hut, 22 km, pretty flat, 6:11 (+ půl hodina na oběd) several easy river crossing, wet feet all the time.

Včera večer, když už jsem spal někdy, kolem deváté hodiny se u chatky objevili dva lovci z Cristchurch což je město dvě hodiny odsud. Tož jsem vylezl ze spacáku, poklidil svoje věci, které byly roztahané po celé chatce a přivítal nově příchozí. Měli ze mě radost asi takovou, jako já měl z nich, ale celkem sympaťaci, něco přes padesát a celkem jsme pokecali a pochlubilimse fotkama. Loňský rok nabouchal 112 kousků vysoké. Než jsme byli opět v posteli tak bylo jedenáct. Poprvé mě vzbudili ve dvě, protože viděli kus na druhém břehu řeky ale nic z toho. Podruhé ve čtyři ráno, když to jeden znich poslal na šmolu dole na louce svým winchesterem 308. Spát se nedalo, tak jse mvylezl z postele a šel s nima. Šmolu jsme dostřelili o kousek dál, vyvrhli a dotáhli do řeky voplachnout. V noci bylo poprvé, co jsem v řece viďel pstruhy. Pak to do táhnout k chajdě a pověsit v lese na strom vychladit. 

Pomalu začalo svítat a taky pršet takže se mi nikam nechtělo. Lovci byli v dobré náladě, tak me pozvali na snídani a ještě mi nabalili nějaké jídlo na později. Dali jsme dva čaje, já i dvě snídaně (jejich super outdoor freeze dry balíček do kterého se naleje horká voda a je z toho vajíčko se slaninou a bramborama - musim uznat ze to bylo dobré; a navrh jsem dal již z večera nachystanou kaši). Škrtli jsme v kamnech a všichni si šli dachnout. Po desáté přestalo pršet a tak jsem před jedenáctou byl již na cestě. Již po pár metrech jsem měl boty úplně promočené. Cesta plochá jak palačinky a nikam jsem nepospíchal a jel v klidu své 3km za hodinu. Celý den se šlo na dně údolí podél řeky, příjemná změna po těch kopcích.

Kolem poledne potkám dva trampy v proti směru, tak si navzájem poreferujeme. Oběd dávám na břehu řeky: dva wrapy s tuňákem a třetí s burákovým máslem jako desert. Když dojdu k ceduli oznamující, že chata je 5 km (1.5h chůze) dojde mě jeden tramp. Před námi se to mračilo a občas lehce sprchlo.

Šlapli jsme do toho a za 50 minut jsme byli u chaty. Pěkná, nová, 20 postelí, teplo a zatopeno. Rychle k řece vyprat a vykoupat a pak už jen klid. K večeři půl litru bramborové kaše, přes dvěstě gramů tuňaka, s pak jeden celej pytlik směsi buraků/kokosu/mandlí a sušeného ovoce. Zejtra je to 31 km do “města”, tak uvidíme. 

30.prosinec

Anna hut - Boyle Village, 31km, 6:55 (+20 minut oběd)

Vstávám a vyrážím jako první. Hned posvítání už šlapu. V plánu je dokončit tuto sekce a dostat se do Boyle Village, kde na me čekal balík s jídlem. Boyle Village je jenom jeden dům - jaké si outdoor education centre jinak nic. Je neděle a dneska zavírají ve tři odpoledne. To znamenalo šlápnout do pedálů.  Naštěstí celá byla snadná, porovině a s lehkým batohem. Tož to svistělo a když jsem ve dvě hodiny dorazil namísto nechtělo se mi tomu věřit. Další dva hikeři zůstávají campovat tu a ráno vyráží dál já se rozhodl stopovat 50km do nejbližšího města s obchody (Hanmer Springs). Vidím od parkoviště vyjíždět auto plné frantíků a hned me vezmou. Snazší to být nemohlo a už za hodinu jsem na ubytovně s dalšími lidma, které jsem potkal v předchozých týdnech a cpu se ovocem a sálatem. Ještě nevím jestli Silvestr přečkám ve městě či hned druhý den vyrazím zpět na trail má další sekci. 

Vše nej do 2019 přeje O. 

Richmond Alpine Track

Mezi námi a začátkem další sekce je 33km takové spojovací trasy, která vede po či podél silnice. Tuto část jsme se rozhodli vzít stopem. V půli cesty leží městečko Havelock, které je příležitostí k nákupu zásob a taky chycení mobilního signálu široko daleko, takže jsme využili šance. 

Na základě bohatých zkušeností a podrobných kalkulací z předchozích 4 dnů jsem měl teď v plánu nakoupit jídlo na následujících 12 dnů sebou do batohu, plus jídlo na dalších 14 dnů které jsem rozdělil do dvou papírových krabic a  poštou nechal poslat do informačních center ve dvou horských střediskách, kterými procházím, protože tato místa  mají pouze omezenou možnost nákupu a za dvojnásobné ceny. Todle je tu celkem běžná praxe. Za deset babek vám tam balík pár týdnu podrží a vy ho jednoduše vyzvednete až dorazíte. Zastávka v Haveloku trvala asi dvě hodiny a zatím to byl nejvíc stresující zážitek. Nakonec jsem vzdal veškeré detailní plánování a prostě narval obě krabice a batoh jídlem co se jen vešlo. Pak ještě koupit sluneční brýle a už opět na cestě.

Jak jsem již zmínil dříve, toto je jedna z nejtěžších sekcí celé TA, a to ne pouze kvůli délce 140km naprostou divočinou, ale také kvůli složitému a kopcovitému terénu. Buď šlapete pořád po kořenech, nebo po velkých kamenech, či brodíte řeku a postupujete podél strmých svahů jejího koryta nebo jdete bahnem a neskutečně podmáčenou bídně zatravněnou loukou ... a k tomu navíc pouze dokopce nebo zkopce. Pro tyto důvody jsme souhlasili, že to projdeme s Meredith dohromady. Trvalo nám to 9 dní a z toho jsme jeden den a dva půl dny neušli ani km kvůli špatnému počasí. Pozbylé dny se chodilo od brzkého ráno do pozdního odpoledne či večera. Průměrně jsme chodili kolem 17km denně což zní celkem směšně, ale elevace byla téměř vždy nad 1000 nastoupanými metry mezi 800-1700 za den. K tomu na začátku těžké zásoby jídla, rozmary počasí a všude přítomné tiplice a komáři. Ideální předvánoční dovolená. 

Dva rychlé stopy nás přiblížily na začátek trailu a ušetřily zhruba tři hodiny cesty po asfaltu. Dalšim cílem byla Captain Creek Hut - první z mnoha chatek na treku. Stezka vede lesem, takovým původním pralesem a já se nestačím divit. Nejníže je hrozně hustá a souvislá vrstva kapradí, pak vyšší keře a aj obrovské stromy. To vše je propojené lijánami či tak něčím. Neskutečný  prales, kterým se klikatí úzká stezka značená oranžovým trojúhelníčkem. Vzhledem k terénu, neustálému divení se a těžkému batohu postupojem dost pomalu. Postupujeme ještě pomaleji poté co začne neskutečný slejvák, který trval dobré dvě hodiny. Naštěstí bylo relativně teplo a vůbec nefoukalo, takže k tomu, aby byl člověk v teple se stačilo hýbat. Brát neprokokavé věci bylo bezpředmětné. Po dvou hodinách přestalo pršet a za nedlouho poté bylo cítit kouř, do pěti minut jsme dorazili k chatce ve které bylo asi třicet stupňů a čtyři další borci sušili promočené věci. Poslední dvě postele byly volné, takže byly naše. 

Systém chatek je tu opravdu skvělý. Plus mínus každých 10-20 km (~ každé čtyři hodiny chůze) je po cestě malá chajda sloužící pro trampy a lovce. Je vždy velmi jednoduše vybavena: tři nebo čtyři  palandy, kamna nebo krb, tupá ruční pilka a sekera, svíčka, občas stolek a dvě židle. Na stěně přišpendlená místní mapa, na policče sešit sloužící  k registraci návštěvníků kam každý napíše kdy tam byl a kam se vydal. Venku pak kadibudka a pokud není v okolí říčka či jezero tak ještě nádrž co chytá dešťovou vodu. 

Hned vedle byla řeka s absolutně čistou vodou, takže rychlá osvěžující koupačka a alespoň částečné vysušení zmoklých věci ve zbytcích slunka. Pak večeře, nachystání jídla a batohu na další den, přečtení poznámek pro zítřejší úsek a spát jen co se začalo ztmívat. Nachajdě bylo zvláštní ticho, nikdo moc nemluvil. 

Ráno (15. Prosinec) kolem páté zvoní na chatě první budík a borci jsou do půl hodiny pryč na cestě. Počkáme až zmizí a pak v klidu snidáme a balíme.

Krapet stretchingu, protáhnutí a čištění zubu u potoka bylo velmi rychlé, protože komáři tu jsou neporazitelní.  Vyrážíme záhy a jdeme nejdříve 5 km podél řeky, překonáváme první visuté mosty. Pak následuje 600m stoupání a dostávame se poprvé nad hranici lesa tak je krapet rozhled. Cestou dokopce celej zafuněnej najdu na trailu Němce jménem Simon, ležícího na zádech i s připnutým batohem, jak do sebe cpe jídlo. Začínal o jednu chatku před námi a už před obědem jsme jeho náskok ztáhli. Vysvětlil mi, že jeho batoh váží 35kg takže je trochu pomalejší. Nese si v něm 6 kg ořechů, což prej stačí pokrýt sotva polovinu energie co bude potřeba. Trochu mě tím nahlodal,  nicméně popřeju pěkný den a pokračuji dál do kopce s krapet lepší náladou po té co jsem právě viděl. 

Poobědváme na další chajdě odkud cesta vede po hřebenu, lesem a je monotónní - když bylo nejhůř tak vytahuju sluchátka a poslechnu jednoho Cimrmana. Do browning hut dorazíme až pozdě večer a opět najdeme ty samé  borce co včera (kteří se už chystají jít spát), dneska už se ale baví trochu víc. My jsme vyřízení. Ušli jsme 23km a trvalo nám to 11 hodin (v tom hodina pauza na oběd), tempo je zběsilé! Koupacka v potoce, protáhnout, najíst (trochu rýže a tuňáka, šetřim, přeci jenom mám strach abych vyšel s jidlem) a spát. 

16.prosinec byl den do kopce, ujito 18km a 1555m převýšení. Prvních 5km byla brnkačka. Pak jsme potkali první řeku, šli jsme pár km podél ni a šestkrát ji překračovali, naštěstí voda byla nízko takže jsem vše přeskákal suchou nohou pokamenech. Pak začal 900m stoupák, dikybohu všude byli potůčky a my nemuseli  táhnout vodu na pití. Cestou potkám opět ležícího Simona, který mi vysvětluje, že je dneska dvakrát pomalejší než já, protože mu došli sacharidy a jí jenom tuky, už prej spolknul kilo ořechů. Opět pozdravím, polituju ho a pokračuji se zvednutým sebevědomím. Na další chatě dám oběd, tři nemluvní borci jsou tu již zaparkovani na noc, že je prej na příští chatě moc lidi, ale že my se tam prý ještě vejdem. Hezké gesto, které má pro nás za následek další tři hodiny na cestě. Nebe se protrhalo, sluníčko žhne, stromy kolem žádné. Tož nezbývá než nabrat nějakou vodu a vyrazit. Panoramata dobrá a tak to utíkalo a dorazili jsme brzo v krásných půl šestých a ani ne tak zničeni jako v předchozích dnech. Na chatě jeden Španěl, Francouzka, dva Izraelci, já a Meredith, a za další dvě hodiny i Simon. 

Když večer vařil večeři, nestačil jsem se divit poté co vytáhl nerezový kuchyňský kastrůlek i se skleněnou pokličkou a vyvařoval nepředmočenou rejži. K tomu takovou tu půl litrovou chilly omáčku na dochucení (které měl projistotu v batohu dvě!). Simon spal venku páč na něj nezbyla postel a protože plánoval vyrazit už kolem páté ráno, jelikož zítra měl být nejnáročnější úsek přes Mt. Rintoul tak aby to stihl během dne ujít. 

17.prosinec, den do kopce (opět); ujito 19km a nastoupáno 1644m za 10 hodin pochodu (+hodina na obídek).

Vstváme před pátou a v půl sedmé jsme na cestě. Je jasno, dole v údolí mraky a počáteční výstup do sedla a pochod po hřebenu je jedna velká paráda. 

Jdeme ve skupině v šesti, což je fajn, že se navzájem hlídáme, ale jsou ukecaní což mě trochu štve a navíc v tolika lidech je to taknějak v podvědomí závod kdo kde bude první na kopci a podobně. Naštěstí jsme se  během dne rozřezali. Po 3 hodinách předbíbám Simona, který tentokrát neležel na zemi, ale stál a já si poprvé všiml, že ten vůl nemá hůlky. Že táhne 35kg bágl blbostí a nevzal si hole! Zamýšlím se jestli ještě dokáže něčím překvapit. První větší stoupání na little rintoul šlo celkem dobře. Nahoře byla sváča při pohledu na další destinaci, kterou byl samotný Mt. Rintoul.

Poté následoval ostrej sestup o 300 m po kamenité stěně odkud jsme pohřebenu mohli začít výstup na Mt. Rintoul samotný. 

Občas se valily mraky přes hřeben, ale převážně pálilo sluníčko a pofukoval vítr. 

Úplně nahoře byl mrak a nebylo nic vidět jen ti 3 nemluvní borci jak jsou pár set metrů za námi. Na nic nečekáme a pokračujeme dál k chatě, která je pár kilometrů pod vrcholem. Jak válíme dolů po prudké stěně, při každém ohledutí na horizontu hřebenu vidíme 3 postavy jak stahují náš náskok. Každý umí počítat do šesti a každý ví, že na další chatě je pouze šest postelí. Pozice uhájime. Borci se přeženou a míří k další chatě vzdálené 8 km. Zítra je poslední pěkný den a 22 km před námi je řeka, kterou bude potřeba 8 krát přebrodit. Po zvážení situace dáme hodinovou pauzu a také vyrážíme dál. Ujdeme ještě další 4 kilometry v paradnim podvecernim světle a příjemném lesíku což byla odměna po kamenitých stěnách dříve odpoledne.

Nicméně až chajdě nedojdeme, spíme na půli cesty po širákem. Na fotce u ukazuji sedlo na jehož druhé straně jsme ráno vyráželi, little Rintoul není vidět, šipky ukazuje kudy jsme sestupovali z Mt. Rintoul, v kroužku je chatka od které jsme šli ještě další 4 kilometry. Dlouhej ale super den!

18.prosinec, bishop cup campground -> top wairoa hut, 17,5km, stoupání 1025m, 8:03

Ráno při vyjasnění byla trochu zima, takže na nic nečekám, sbalím spacák a rovnou vyrážím 4km k další chatě a až tam vaříme snídani. Další úsek je pohodovej, lesem dokud nedojdeme k řece wairoa. Následující úsek sedmi kilometrů podél řeky je velmi pomalý a náročný - same úzké, strmé cestičky a římsy a převisy, řeka se 8 krát brodí, ale voda byla nanejvýš ke kolenům takže bezproblému. Nejdřív jsem měl foťák zabalený v pytli a v batohu ale po pár kilometrech jsem ho vytáhl a začal fotit zákoutí která zde byla neskutečná. Vyprávěním ani fotkama se to dokonale popsat nedá.

Na chatu dorazím jako první a tak zaberu nejlepší postel poté za mířím rovnou k řece se vykoupat a vyprat. V korytě řeky nasbíráme dřevo a zatápime v krbu abychom vysušili promáčený boty.  Venku se zvedá vítr a  ve vzduchu je cítit změna počasí. Těsně před setměním dorazí Simon jako již tradičně všechny postele jsou obsazené tak spí na zemi v chatce jelikož vedle chatky není místo ani na stan. Zítřejší úsek jde přes hřeben, vzhledem k předpovědi počasí se mi moc nahoru šlapat nechce, rozhodneme se ráno. 

19.prosinec.  Budíček opět kolem páté, vyběhnu ven s pískem, rozhlídnu se kolem a zamířím rovnou zpátky do spacáku. Mraky, mlha, mrholení... Potkám Simona, který vyraží opět napřed, popřeju mu hodně štěstí a že ho bude dneska potřebovat. Taky jsem si všimnul že ten borec spal v chatce na zemi! On nemá  nafukovačku!! Už ani nejsem překvapenej. O hodinu později vyráží španěl, francouzska a oba Izraelci. Já dávám snídani, ale nikam nejdu a užívám klidu na chatě. Vyrazíme nasbírat víc dřeva a nachystáme v krbu a vyčkáváme ještě hodinu, během které se totálně rozpršelo a bylo rozhodnuto. Škrtlo se v krbu a celodenní naplní bylo pozorování hladiny řeky jak pomalu stoupá a schánění dříví do krbu. A tak jsem využil čas a začal sepisovat nějaké zápisky a třídit fotky. Zpátky na chatu se ten den nikdo nevrátil. Již tradičně žádný mobilní signál, takže klid. Během zbytku dne jsem dal dva šlofíky a večer šel spát ještě za šera. 

20.prosinec, top wairoa hut -> porters creek hut, 19.5km, nastoupáno 1378m, 8:08 (+hodina na oběd). Vstávačka kolem sedmé a v osm vyrážíme na cestu. Je pořád zataženo, ale obloha je podstatně víc protrhaná a vypadá to lépe než včera.  Při výstupu nahoru dosedla jsou všude potůčky vody a sušení bot přišlo rázem vniveč. Nahoře na hřebeni fouká a mrholí takže poprvé vytahuju větrovku a čepici. Orientace je ale celkem snadná. 

Dole je vidět oranžová chajda. 

Po třech kilometrech na hřebeni slezeme do vedlejšího údolí a počasí se rázem změní. Žádné mrholení ani vítr tak bunda i čepice jdou zpátky do batohů. Cesta tak chatě je monotónní, pár snadných brození přes řeku.

Porters Creek hut je jen pár let stará, má litinový kamna a během hodiny je uvnitř jako v sauně. Když už jsme byli zalezlí ve spacácích tak se přiřítil jeden borec kraťasech a tričku a byl rád, že bylo zatopeno a taky byl rád, že máme nějaké jídlo navíc jelikož jemu došlo včera večer a do městě je to ještě celej jeden den chůze. Tak ho nakrmíme a dáme i něco na cestu než ráno vyrazil na poslední úsek.

21.prosinec, 10.5km, 5 hodin

Zataženo a občas lehký déšť, všude mokro a potoky vody. Máme v plánu dojít jenom do nejbližší chaty k městu a do města dorazit až druhý den ráno. Cestou bylo několik říček, všechny byly v klidysu jen jednu jsme brodili společně. Meredith předtím než vyrazila dělala safety kurz na brození řek, tak věděla co a jak. Voda byla sotva do půlky stehen, ale proud měl sílu. Přes řeku se jdou lidi vedle sebe, ten nejvíc proti proudu to rozráží a ostatní ho podpírají. Fungovalo to dobře. Na chatu jsme dorazili kolem třetí a já doufal, že vyrazime dál a dojdem do města. Meredith se nechtělo. Dali jsme oběd, začalo pršet a pršelo cely zbytek odpoledne. Tak jsem byl rad ze jsme zůstali. Jedinou chybou bylo, ze na chatě nebyla žádná kamna.

 22.prosinec, ráno navléct totálně promočené ponožky a boty byl nezapomenutelný zážitek a už to štrádujeme ku městu, kam dorazíme kolem jedné po poledni. Vyzvedneme balíky v informačním centru, seženeme ubytování v backpackers, kde potkáváme všechny dříve zmíněné lidi. Sprcha, vyprat hadry, rozpočitat a na baličkovat jídlo, dokoupit zbytek zásob a mezitím do sebe dostat co nejvíc ovoce a salátu zakoupených naproti v jediném místním obchodě. Kiwi jsou fakt dobrá a dost jiná než u nás. Završím to hambáčem k večeři za deset babek, byl luxusní. Poté už klídek na recepci kde je wifina a spojení s domovem. Máme radost že jsme Richmond Alpine Track zvládli celkem bez úhony.  Další úsek: Waiau pass Track má 115 km a vede do Boyle Village je na něm druhý nejvyšší bod  cele TA (waiau pass 1870 m.n.m.) a zabere 5-8 dni. Tak už se těším. 

 Veselé Vánoce přeje  O.

 

Queen Charlotte Track

Queen Charlotte track je 66km dlouhý úsek z ShipCove do Anikawa, který má zabrat 3-5 dní. Je to velmi jednoduchý terén po lesních cestách a stezkách, občas kopec, občas camp či hotýlek pro turisty Ing seniory, nejde se ztratit páč je tu jediná cesta. Ideální pro začátek na rozkoukaní, rozhejbaní (+prošlápnutí nových bot a vyzkoušení veškerého nového vybavení a batohu...zkrátka idiot). Počasí přálo, pocestě se povídalo s pár NZ turisty a tak první den urazím 25km než to zabalím v Minors campu. Ten obhospodařuje asi osmdesáti letý domorodec jménem Tony, který si pěstuje vlastní tabák na zahradě. Místo pěkné, dám sprchu (= 5 litrů vody na hřaté od sluníčka v igelitovém pytli pověšených na stromě) která byla zahrnuta již v cenně deseti místních dolarů za přenocování. K věceři byla polotvrdá rýže s trochou vesměs neuvařené cibule, tato kombinace byla výsledkem mého prvního vaření na lihovém vařiči. Ano, doma jsem ho ani nevyzkoušel takže jsem neměl tušení jak a co s tím. Na stavění stanu jsem byl moc pohodlnej takže jsem spal podširákem, čehož jsem následně litoval páč jsem půl noci ztrávil odhaněním dotěrných mušek co koušou jako čert a druhou půlku noci jsem odhaněl místní ptáky velikosti slepice a jménem weka, kteří se ti neustále snaží šlohnout vše co je v jejich dosahu. Nicméně ráno jsem se před ostatními tvářil jako by nic a měl sbalených svých pět švestek jako první a též první připraven vyrazit. Hodím batoh na zadá a zaskučím. Dešná nálož, tož ho zase sundám a vyložim tu přes půl kila rýže a půl kila ovsa (ptáci měli hody). A taky vyleju veškerou vodu z láhve protoze včera byl nějaký potůček na každém kroku. Alespoň trochu odlehčen vyrážím. Asi po hodince mě dohnali dva borci co jdou celou trasu TeAraroa a na cestě jsou už tak dva měsíce. Tempo měli opravdu svižné a batohy opravdu malé. Připojil jsem se k nim na dopolední sváču u jezera, vytáhl z nich nějaké tipy a pak společně vyrarazili stoupáním na horu na hřeben. Tak dvě hoďky jsem se jich držel, ale pak jsem odpadl páč me pobolíval levý palec u nohy a oni vmžiku zmizeli kdesi vepředu. Možná to bylo i tou žízní co jsem měl, jelikož od jezera zatím nebyla ani kapka vody a k mému překvapení na hřebenu také nic a mé láhve prázdné. Za další hodinku jsem se došmajdal ke campside. Což je takový malý altánek, kde se můžeš schovat před počasím a v klidu si uvařit a kolem místo pro pár stanů. A hlavně je u toho vždy velká nádrž na dešťovou vodu, za kterou jsem byl opravdu vděčný. Dal jsem oběd a vyrazil na posledních 8 km k dalšímu campside. Byl jsem tam sám a ustlal jsem si v altánku na zemi, protože na stavění stanu jsem po 25km opět neměl. Poprvé co jsem opustil Picton tady bylo trochu mobilního signálu tak rozešlu zprávy, zkouknu počasí a taky se mi ozval další tramp co jde úplně stejnou trasu jako já a taky právě začal. Akorát je v tom předchozím altánu 8 km za mnou. Posílám povzbuzující zprávu a ráno nechávám motivační Milu.

Vyrážím později až kolem desáté ranní z různých důvodů. Čekal jsem až přestane pršet a začne působit ibalgin a voltaren. Šlacha na palci bolí jako čert a boky jsou zhuntované od bederního pásu batohu tak, že na jeho zapnutí teď nemám ani pomyšlení. 

Po ujití velmi dlouhých 5km trail slezl z hřebenu dolu do zátoky, kde byl camp. Zahraju to na slušňáka, že počkám na Meredith (trampa za mnou) a mezitím mažu Voltaren každé dvě hodiny a zobnu pilulku každých osm. Zůstáváme přes noc tady, dneska jsem měl dost sil na postavení stanu. Ráno se společně vydáváme na poslední úsek, pajdáme celkem oba. Odpoledne to zabalíme v opravdovém campu a užíváme večeři udělenou na grillu. Po večeři, když se setmělo ještě vyrazím okouknout místní atrakci jménem glow worm, což jsou tací svítící červi v zemi v nedalekém lese. Pěkné, ale z měl fotky to možná tak nevypadá, tak dyžtak kouknete na Google.

Pak už spát, jelikož zítra začíná další etapa, ze které jsem krapet nervózní vzhledem k tomu jak jsem doposud zazářil a také poté co jsem si o dalším úseku četl v letadle do Aucklandu ... 140km dlouhý a jeden z nejnáročnějších úseků na cele trase: Pelorus River Track a Richmond Alpine Track spojen v jednu sekci.

Queen Charlotte Track:

Útočiště nahoře na hřebenu:

Upgrade lihového vařiče na plynový:


Glow worms: