Into the wild: Stora Sjöfallet

Odbočili jsme z hlavní cesty na již slepou silniční větev. To byl čas na puštění soundtracku Into the wild. Než jsme přiblížili k cíli, stačil jsem ho přeposlechnout třikrát, to už zas bylo trochu moc a tak jsem byl rád, že jsem konečně tu. Obhlédli jsme terén a utábořili se u jezera. Ráno nás čekalo velké a spěšné balení. Cestou k heliportu jsme zahlédli tetřeva velikosti krocana. Na nebi polojasno, vše vypadalo slibně. Poskládali jsme našich 90kg do prostoru pro zavazadla a usadili se na místa, zacvakli jsme pásy a nasadili sluchátka.

Zdroj Norway

Člověk nevěděl kam koukat dřív, jestli na budíky na palubce a nebo ven z okna na rozlehlá jezera a stáda sobů na plošinách nahoře v horách. Když fouklo, dost to s námi zamávalo, ale jinak byl náš první let vrtulníkem bez jediného problému a naprosto super! Výsadek proběhl v místě jménem Rinin, mezi několika rameny dvou řek, které se tady slévaly. Bylo nám celkem jasné, že suchou nohou se z tama nedostanem. Vyrazili jsme směrem k vyhlídnuté planině, brodili jsme jen jednou – moc nad kolena to nešlo, ale bylo to široké a studené, takže už v polovině nám nohy zachvátila celkem slušná bolest, které přešla v znecitlivění, nebo to bylo v opačném pořadí? Teď už nevím. Na horizontu naší planiny se objevilo stádo sobů a na druhém břehu řeky další, cestou jsme vyplašili bělokury. Na první pohled to tu bylo jako v pohádce. Postavili jsme tábor a vyrazili přes planinu na nedalekou skálu.

Zdroj Norway

Kde nás čekalo sluníčko a výhled na jezero, slunili jsme se a kochali se. Delší chvíle zpříjemňovalo pozorování migrujících stád sobů na druhém břehu řeky a hledání nějakého losa dole mezi břízkami. Cestou zpátky jsem započal se sběrem sobích parohů.

Ráno jsme s plnou polní vyrazili proti proudu jedné z řek a proti větru severáku do vedlejšího údolí. Cestou jsme potkali jen zbytky po dvou sobech. Když jsme se dostali za vítr, do druhého údolí, šlo se dobře. Jako blesk z čistého nebe se v dalekohledu na druhém břehu řeky objevilo něco podivného. V zasněženém protisvahu, přímo pod vodopádem. Pár vteřin jsem špekulil a na mysl mi nepřišla jiná odpověď, než že to asi fakt bude medvěd. V prvním okamžiku jsem měl pocit, že jak mile nás zblejskne, přesprintuje těch 500m? přeskočí řeku a sežere nás. Pochvíli jsme se vyklidnil, ale projistotu se držel blízko Petra, který jediný z nás měl v kapse nožík. Pozorovali jsme ho tak hodinku a stálo to za to! Cupoval sobí kůži, klouzal se po sněhu a válel sudy, chodil okolo brlohu a spal. Vlastně docela sympaťák. Když zrovna spal a my koukali kde co lítá, tak kromě orla jsme dále objevili 5 různých zbytků sobů na protějším břehu řeky – vesměs se vždy jednalo o kostru, srst a nějaké cáry kůže. Po té co usnul na dobro, postupovali jsme dále proti proudu řeky. Potkali jsme lišku, ale než jsme vyndali foťáky, už mazala obloukem od nás. Rychlým sprintem se nám ji povedlo nadběhnout a za horizontem na nás už čekala a pózovala.

Zdroj Norway

Pochvíli se rozešla směrem k nám, když od nás byla tak 15m? hlavou mi proskočila myšlenka, že má určitě vzteklinu a jde nás taky sežrat. Celkově jsem to tu vždycky viděl asi trochu zbytečně moc černě. Celou cestu nebylo možné řeku překročit suchou nohou, až tady se objevila naděje v podobě sněhového mostu, který se přes ni tyčil. Byl už trochu zhroucený do vody, ale na některých místech byla tloušťka sněhu stále přes dva metry. Ve směru proti proudu se nezdálo být již nic zajímavého, začínala tu souvislá pokrývka sněhu, která se táhla až dozadu k horám a k ledovci. Vydali jsme se tedy zpátky, po směru řeky.

Zdroj Norway

Krátká zastávka u medvěda, který dřímal a jen se občas převalil na druhý bok. Nemůžu říct, že bych se cestou nezabýval myšlenkou co kdyby… rady typu vyšplhat na strom tady byly dosti k ničemu. Po vyzkoušení sprintu za liškou, jsem se na nějaký úprk necítil. A možnost předstírat mrtvého? Nevím, nevím, jak to asi může fungovat. Navíc, když jsem si vzpomněl s jakou lehkostí cupoval tu kožešinu, která vypadala mrtvá až až… Uzavřel jsem to tím, že strategii mrtvého brouka zvolil nakonec méďa samotný. Takže jen pár rychlých, spících fotek a šli jsme dál.

Zdroj Norway

Když jsme se dostali z údolí, odbočili jsme do leva a vydali se proti větru a proti proudu jiné, podstatně menší říčky. Jedinou a o to více překvapivou známkou civilizace byly nalezené boby na vršku jedné zasněžené stráně. Nešlo odolat a tak jsem se musel sklouznout, poprvé během letošní zimy. Ve stráni před námi byly porůznu skupinky sobů. Díky silnému větru a díky tomu, že trajdali sem a tam, dalo se k nim celkem pěkně dostat. Došli jsme k jezeru, přešli na druhý břeh říčky a vraceli se směrem ke stanům, s větrem v zádech to bylo podstatně snazší. Ještě pár ojedinělých skupinek sobů, nějaké sebrané parohy a byli jsme dole u řeky, u místa kde se dvě výše zmíněné spojovali do jedné už celkem divoké. Nakonec stejně došlo na sundání kalhot. Bylo něco málo před půlnocí, zima a vichr, vymrzlí a unavení jsme nakonec naskákali do řeky a tentokrát ani trenýrky nezůstaly suché. Jako důkaz, že to nebyla taká sranda jako minule, se dá považovat absence fotek se širokými úsměvy a vlastně absence jakýchkoliv fotek. Za odměnu jsme šli bez večeře rovnou do spacáků.

Zdroj Norway

Ráno jsme si trochu přispali a během snídaně nadšeně probrali včerejší, třinácti hodinový výlet. V jednu chvíli nám v ovesné kaši přistálo pár sněhových vloček. Třetí den jsme se vydali na opačnou stranu než včera a v duchu doufali v losa. Cestou jsme vyrušili orla, který se jako obrovský dvouplošník vznesl ani ne padesát metrů před námi. Došli jsme až k jezeru, kde byla svačina a oddych. Stále jsme se po včerejšku nemohli pořádně rozhýbat a žádný impulz, který by nám to usnadnil, nepřišel. Otočili jsme to a obloukem se začali vracet. Na planině, kde stály naše stany, bylo stádo asi tak čtyřiceti sobů.

Zdroj Norway

Pokusil jsem se k nim dostat, což se mi celkem povedlo a strávil s nimi nějaký čas. Petr a Vendula se zatím vydali fotit bělokury na skálu s výhledem. Sešli jsme se na večeři, já jsem před jídlem stihl ještě rychlou koupel.

Zdroj Norway

Celé údolí už v tu dobu začalo zaplavovat oranžové světlo zapadajícího slunce. Rychle jsme povečeřeli, spláchli to jednou třetinkou Carlsbergu (kterou se mi podařilo propašovat na palubu) rozdělenou na tři díly a šli jsme si užít to parádní světlo. Petra jsem viděl ležícího před kolihou, já se vydal směrem nahoru ke skále, kde se slunilo pár sobů. Cestou jsem se zastavil u kulíků a soby mezitím zmizeli nevím kdy přesně ani kam. Došel jsem až na horu a při pohledu do údolí již bylo vše v sytých odstínech oranžové. Dalekohledem jsem zahlédl Petra stále ležícího u kolih. Brouzdal jsem přes skály na vrcholu a tak nějak čekal jestli se něco naskytne. Údolí se od spodu začalo plnit stínem. Nakonec jsem vyplašil bělokura a hned se za ním pustil. Dalo se k němu dobře přiblížit, zatímco se předváděl na těch nejvyšších kamenech v okolí.

Zdroj Norway

Běhal jsem za ním přes hodinu. Když jsem vyrážel zpátky do údolí, byl už i tady nahoře hezkou dobu stín. Do tábora jsem dorazil kolem jedné ráno, už jsem našel pouze mokrý ručník u magistrů na šňůře.

Zdroj Norway

Ráno se mi ze stanu moc nechtělo, asi dvakrát jsem vystrčil hlavu, jestli nejsou za stanem sobi (jako tomu bylo první ráno) a jelikož nebyli, zase jsem zalezl. Nadobro jsem vylezl, až když se kolem mého bydlení vracel Petr od kolih. Rychlé sbalení a přesun k soutoku řek, kde nás ve tři hodiny měli opět vyzvednout. Sluníčko pražilo, vykračovali jsme si jen v tričku. Brození byla naprostá brnkačka a změnilo se v příjemné osvěžení. Namísto určení jsme přišli s půlhodinovým předstihem a tak jsme se s Petrem rozhodli ještě okoupat. Když byl Petr v nejlepším a mydlil si hlavu, přes nejbližší hřeben se přehoupla helikoptéra a během minuty u nás dosedla. Kdo mohl čekat, že se tu objeví dříve než ve smluvený čas? Já už jsem byl v tu dobu nachystaný na nástupišti, takže jsem stačil klidně fotit a pěkně se nad celou situací pobavit. Ale jediný kdo tam zapomněl ručník jsem byl já.

Zdroj Norway

K pobavení byla i malá dřevěná cedulka s obrázkem helikoptéry a telefonním číslem – během celého pobytu jsme nezaznamenali ani náznak mobilního signálu. Při zpátečním letu jsem seděl vepředu, pecka. Příště Vendula!

Zdroj Norway

S úsměvy od ucha k uchu jsme se naskládali do aut a přesunuli se k jezeru, kde jsme tábořili před odletem. Úklid, rozbor, zhodnocení a pohoda. Velká večeře a každý jedno velké pivo. Pro mě osobně byl pobyt ve Stoře zatim největší bomba a moc si nedokážu představit, že to jentak něco překoná.
Ráno jsme spolu s magistry odjeli posledních 100km na křižovatku, kde se naše cesty rozdělily. Magistři doprava, na jih. Já do leva, ještě kousek na sever. Ještě týden a pak zpátky…

Cestování s Vendou a Petrem nemělo chybu! Užil jsem si to náramně, za což jim moc děkuji. Lepší to snad být ani nemohlo, tak třeba bude někdy příležitost si to zopáknout, doufám!

Zdraví O.

Zbytek fotek tu:

Norway