...to znamená minimum civilizace, příroda všude kolem, dokopce zkopce a od deště k dešti.
Bylo něco málo poosmé hodině. Bloudil jsem v kopcích nad Strandefjord v naději, že místo určení najdu sám. Po nějaké době bloudění mi došla sms jestli dojedu dnes a jestli nepotřebuji vysvětlit cestu. Byl jsem zachráněn, přesto jsem pak ještě minul jednu odbočku doprava a otáčel se až nahoře v horách. Kolem půl desáté jsem byl tu! Přivítání bylo vřelé, ale vzájemný ostych byl zřejmý…
…ani jsme se nenadál a už jsem tu přes měsíc, přesto se vynasnažím alespoň některé zážitky a pocity vylovit z paměti. Na psaní průběžně čas nebyl, ale fotil jsem pořád.
Je květen a jaro (alespoň tady dole na farmě) dalo by se říct v plném proudu a s tím je v plném proudu i období bahnění. A to je to, proč jsem přijel.
Jde o malou farmu u prostřed jižního Norska, na které hospodaří Knut a Ragnhild. Knut je hlavní farmář a učitel na místní střední škole zároveň. Ostřílený a pracovitý chlapík, který strávil časné mládí v Ugandě. Než přebral rodinnou farmu (nejstarší potomek vždycky dostane od rodičů farmu, ostatní sourozenci ostrouhají, záleží na „něm“ jestli se rozdělí. Tak pravý starý norský zákon), tak pracoval na Cejlonu a pak ještě kdesi v Africe. Ragnhild, jeho žena, má pupík větší než kdejaký pivař a za tři týdny bude doručeno druhé pískle. Prvním je Olea (nevím, jestli to jméno má něco společného s ropu?), která je tedy právoplatný dědic farmy a má necelé tři roky. Je blonďatá, upovídaná a jsme kámoši. Dále tu s námi přebývá babička, Bierret, která je velkým fanouškem vyvěšování norské vlajky v dny k tomu určené. A ovčácký pes Kaisa, kteryá poslouchá tak na 70%, ale celkově je spíš užitečná.
Ve stodole je necelých 200 ovcí, které pod neustálým dozorem chrlý spousty jehňat. Během dvou dní jsem se celkem zajel a začal být užitečný. Knutovi zkončily jarní prázdniny a musel opět do školy a tak jsem byl povýšen na hlavního krmiče a ošetřovatele, což pro mě v praxi znamenalo dřívější vstávání a výběh do stodoly ještě před snídaní, která byla v osm hodin. K snídani chleba s něčím – jako třeba s browncheesem, což je takový hnědý, sladký ovco-kozí sýr šmrncnutý karamelem. Navrch je většinou ještě dává nějaká marmeláda. Celkově jídlo je tu super. Až najeden brokolicový úlet si nejde stěžovat. Největší kumšt byla asi flákota syrového lososa posypaná hrubou solí, takové místní sushi a pak pudinkový dezert vyrobený z kravského kolostra.
Ve stáji jsme trávili celé dny, doslova. Domu jsme se vraceli po jedenácté večer, kdy nás většinou čekal nějaký dobrý koláč a čaj, nad kterými jsme zhodnotili den. Pak rovnou do postele a ráno nanovo.
Přes noc ve stáji spávala babička, protože stejně „nemá co dělat“ a nebo tam chodíval co dvě hodiny Knut . Noční služby mě minuly, jen jednou mě v pět ráno babi vytáhla z postele, že nemůže vytáhnout jehně. Táhla babka, táhl jsem já a problém jsme vyřešili. Mě bylo zase nachvilu připomenuto, jak se mám doktor velkých zvířátek. Jinak je to tu s tím léčením spíš bída. K dispozici má člověk jenom pár stříkaček peňáku, který tu nechala místní doktorka, ať to dopícháme. No vida! Tak se na to podívejme! Dále nad kahanem opálený skalpel, stříbrnou pásku, modrý spray a pak nějaký druh mechu, který používali Saamové pro jeho údajné dezinfekční účinky. K tomu všemu ještě zapálená svíčka před stájí no a díky všemu dohromady jsme dělali téměř zázraky, navzdory podmínkám.
A takto se jelo první čtyři týdny v kuse. Po pár dnech člověk ztratil pojem o tom, jestli je neděle či pondělí. Čas utíkal nekompromisně rychle a jako by okolní svět mimo farmu ani neexistoval. Lidi, které jsem tu potkal, bych spočítal na prstech na rukách? Dva poštácí, druhá babička, chlápek co nám prodal buldozer, veterinářka, jeden soused (ten ale ani nevystoupil z auta) a pán u přepážky na úřadě v Gjoviku, kam jsem si musel udělat 200km dlouhý výlet… a to bylo vše. Jednou za týden ti šťastnější z nás vyrazili nakoupit dolu do „města“ zásoby a chvilu se mohli socializovat ve frontě u pokladny.
Čas plynul opravdu jak nikdá a příběhů se udály spousty. Poprvé jsem hasil práškovým přístrojem, uprostřed dřevěné stáje. Monokl pod pravým okem od ovce, kterou jsem moc dobře neodhadl. Zachraňování babičky z obrovské díry plné bobků, do které se sama vydala zachránit bity na akuvrtačku, které ji tam propadly podlahou. Oprava ucpaného vozu na rozmetání hnoje uprostřed, i na zdejší poměry, velice strmého pole.
fotky farmářské:
Postupem času ovce ubývaly, jehňata přibývala, začalo se s jarní střiží. Ještě teď si pamatuju, jak jsem byl vyřízený, v křeči a zpocený po dostříhání první ovce. Která vypadala jako strašák do zelí. Postupně jsem se dostal na 24 kousků za den, ale dál ne. Je to makačka, záda, stehna i předloktí pláčou a na konci už je to dosti nebezpečné jak pro vyřízeného střihače, tak ovce samotné. Střihnout ji není problém, spíš málokterá odešla bez jediného šrámu. V Austrálii prý umře každý rok několik střihačů po té, co jim ovce paznehtem přefikne velkou cévu. Na youtube jsou videa týpků, co ostříhají jeden kus za 15 vteřin – ale jsou to jen taká předpřipravená jehňata. Dle Guinesse je to cca 45 vteřin, to už je s velkou ovcí. Já jsem někde mezi 9-17 minutama, dost to hapruje, ale navíc jim v tomto čase i ostříhám drápky a zastříkám způsobené rány modrým sprejem. Zkrátka když ovce spolupracuje a vlna padá pěkně dolu, je to super. A podzimní střiž je prý mnohem lepší. Vlnu jsme pak odvezli do výkupu. Ještě jsme k tomu přihodili vlnu z minulého podzimu a bylo toho krásných 680kg za asi 28000 norskych kaček. Plnej traktor!
Během poslední doby volali už asi tři zákazníci a vyptávali se. A tak jednoho večera jsme ve stáji zhasli už okolo desáté a začali chystat lana, gumáky a sítě, které jsme odpoledne kontrolovali. Kolem půlnoci jsme byli již na hladině. Nikde nikdo, světla bylo dost na to, aby se dalo pracovat bez baterek. Jezero bylo klidné, vítr nefoukal a příjemných 8 stupňů. Pro začátek jsme měli nachystané dvě přibližně 250m dlouhé sítě. Sítě jsem přivázal slaměným provázkem ke sloupu na břehu, natáhli jsme je kolmo od břehu. Druhý konec držela v hloubce asi 80m kotva. Unavení a nadšení jsme byli v půl třetí v posteli. Ráno se vstávalo na osmou, jinak to nejde. Dopoledne jsme dokončili ovčí záležitosti a popoledni opět zapřáhli vozík s loďkou za traktor a vyrazili k jezeru vyzvednout úlovek. Počasí se během dvou hodin na jezeře změnilo asi čtyřikrát od deště po modrou oblohu a sluníčko. Od břehu jsme postupně přetahovali (přeručkovali)přes loď síť a přitom vybrali ryby – byla to bída. Většina ryb byla na spodním okraji sítě, takže jsme nastavili plováky tak aby síť klesla hlouběji. Druhá síť se u břehu utrhla. Takže jsme vytáhli kotvu, což byl zážitek sám o sobě, a pak z hloubky tahali i 250m sítě bez plováků. Náš úlovek dal dohromady tak akorát na večeři. Nic méně už jsme naslibovali zákazníkům hory doly, takže to někde nachytat musíme a todle byl přeci jenom taký prub na začátek. Během jedné sezony nachytal Knut 8 tun ryby. Prodává se 25NOK za kg čerstvé,nevykuchané a 130 za kg filet. Ještě zbývá připravit sítě na pstruhy a několik velikých pastí a snad se to podá.
Všichni Norové mají chatu, do které se uchylují během víkendů a různých svátků. Chajda patřící ke zdejší farmě je 10km vzdálená, zhruba v 1000m.n.m. Říká se tomu summer farm, protože sem nahoru se na léto vyženou všechny ovce, krávy a v našem případě i prasata. Pobíhají tu volně a tak namísto ohrad pro ovce musíme dát dohromady několik km plotů kolem políček, aby se na ně nic nedostalo a nesežralo to, co se připravuje ke krmení v zimě. Jeden večer jsme zabalili jídlo do košíku a jeli povečeřet do chajdy. V okolí leží místy ještě nějaký sníh. Na horizontu na severu se tyčí bíle vrcholky na nedalekého Jotunheimenu. Je to taková parádní, hrozně stará, rozvrzaná, dřevěná, nezamčená chajda. Žádná elektřina, voda, nic. Rozhodl jsem se zvostat přes noc a ráno jsem seběhl do údolí po svých.
Knut se po návratu ze školních lavic vždy horlivě vyptával co a jak…nikdy jsme mu nebyli schopni dát uspokojivou odpověď. Tak jsem založil výsledkovou tabuli, která se ujala téměř okamžitě. Takže jsem z krmiče opět povýšil a to na krmiče nástěnkáře. Hola hej!
Jediným dnem mezi lidmi byl 17. květen, který je pro Nory asi tím nejhlavnějším svátkem. Každý vyvěsí vlaječky do oken i na stožáry. Většina lidí oblékne národní kroje. Nový vyjde na krásných 30000 NOK, ale kdekdo si je dělá doma na koleni. V průvodu za místní dechovkou jsme dvakrát obkroužili pár set metrový okruh ve „městě“, promokli jsme a pak se vyrazilo do školy, kde měl školní dramatický kroužek připravené vystoupení a paní ředitelka projev. Bylo fajn slyšet i v takovém zapadákově zmíňku o Václavu Havlovi. Více jsem z její řeči nepochytil. Večer byl sraz farmářů z našeho okolí dole u jezera ve staré škole (hezká dřevěná chajda). Tu měl řeč místný starý starosta, pak starousedlící zahráli 3 písničky na basu a na housle, zazpívali jsme si hymnu a snědli koláče a dorty, které každý donesl. Chvílu se klábosilo, děcka venku běhala s vajíčky na lžičce a hrály hry. Taký poklidný podvečer…
Knuta jsem měl za opravdového tvrďáka a dříče každým coulem, názor se trochu změnil po té, co během přebalování svého dítěte hodil šavli. Hold každému nevoní něco jiného, náhoda to nebyla, pokaždé má na krajíčku.
Celou dobu se snažím přijít na to, jaká kombinace oblečení je do místního počasí nejvhodnější. Podmínky pro vyzkoušení všeho byly ideální. Nebyl problém promoknout až na trenýrky dvakrát během jednoho dne. Výsledkem veškerých pokusů jsou jednoznačně gumáky a gumový kabát.
Teď ostříhat alespoň nehty a hurá zpátky do civilizace. Uvidí se co dál, jsou věci, které neovlivníte … Tak se tady mějte pěkně!
O. & Olea, Ranghild, Bierret, Knut
the rest of pictures: