Lofoten islands: Life sure is better when you surf!!!

Rozpačitě jsem projel posledním tunelem a byl jsem tu, konečně...

Zdroj Norway

Údolí ohraničené strmými, prapodivně špičatými kopci, na jejichž vrcholcích ležely zbytky sněhu, dole podkopci se zelenaly louky s vysokou trávou a lučním kvítím hrajícím všemi barvami. Dotoho se z každé strany ozývalo ovčí bečení a z povzdálí hukot vln tříštících se o pobřeží.

V kempu (vůbec můj první camp tu. Byl dost malý, takový rodinný, celkem tu bylo asi 8 stanů a společenská budova s obývákem, krbem a wifinou, víc nic) mě uvítala cedule, že LOW TIDE 6PM. Měl jsem necelé čtyři hodiny času na vybudování základny, obhlédnutí terénu, svačinu… Začal jsem v kuchyňce ovesnou kaší. Tam jsem potkal holku co, pochází z Lovundu a byla tam víkend po mně a magistřích, svět je malej… skámošili jsme se a po pátý hodině jsem společně vyrazili na pláž. Už jsem se nemohl dočkat!

Široká pláž, velmi různorodá skupinka asi 13ti lidí ve věku od 14 do 40 let, pak ještě pár ovcí ale jinak nikde nikdo … jak jinak! Bylo 9°C, vlny hezky pravidelné, poklidné, bezbolestné, také longbordové - žádná divočina. Nebylo na co čekat … suit up, teda wetsuit up! Zprvu jsem z tak velké skupiny lidí a jednoho instruktora nadšený nebyl, ale brzo jsem obrátil. Byl to profík a vysloužilej veterán z US a každá jeho rada byl trefná a na místě. Po první hodince jsem se rozkoukal i rozhejbal a sám byl překvapen, jak to jde. Druhá hodinka neměla chybu. Třetí hodinku jsem byl rozkoukaný zcela a vyřízený ještě víc a nezbejvalo než to zabalit. Už bylo taky na čase – něco mezi devátou a desátou večerní. Poté co jsem vylezl na pláž a opět se rozhlédl kolem sebe, uvědomil jsem si tu neskutečnou pohodu. Okolo to bylo pořád neuvěřitelně hezký a pořád tolik světla, které akorát dostalo více zlatý odstín tím, tím jak se slunce přiblížilo k obzoru. Od úst šla pára při každém vydechnutí a rty mi pomalu rozežírala sůl. Vlastně vůbec jsem se cítil jako slaneček a tak jsem pak v campu jako jediný absolvoval rychlou sprchu pod studenou vodou z hadice, která sloužila na oplachování neoprenů od písku. Potokově koupací trénink, vedený Magistrem, během minulých 14 dnů se konečně vyplatil a já ušetřil 20kaček za teplou sprchu. Rychlá, studená večeře a hurá do společenské místnosti vytopené krbem. Tady mi trvalo asi tak tři minuty než jsem vytuhnul na gauči, po boku jednoho Kozla, který výborně naředil všechnu tu sůl v žaludku. Byl jsem vytuhlej tak, že jsem se nepřemluvil jít ani do necek s horkou vodou, které jsou venku, či do sauny. Naprostá únava a spokojenost mě ovládly zcela. A hlavně ráno se vyráží znova…

Zdroj Norway

Se stejným nadšením jsem užil i ranní odliv. Po návratu do campu, jsem se přemluvil k výletu po hřebenu ohraničující údolí. Výlet to byl pěkný, to nemohu říct! Snad jedinou nepříjemností byla ztráta objektivu, který se vykutálel z převrženého batohu nahoře na hřebeni. Valil si to dolů po borůvčí, brzdil jsem ho pohledem jak jen to šlo a už už to vypadalo že se zastaví před hranou dalšího srázu. Bylo to trochu jak v nějakém filmu, chvíle očekávání…a zmizel v nenávratnu. Naštěstí to byl objektiv nejlevnější, na neštěstí né nejneoblíbenější ani nejtěžší. Nasadil jsem batoh a šel dál. Výletoval jsem 5 hodin. V kempu po mém návratu jen rychlé vločky a rovnou na pláž, užít poslední odliv. Po návratu jsem se rozhodl sbalit a přesunout se dál, protože to není kraj zrovna levný. Už jen silou vůle se mi podařilo složit stan a popojet asi 50km na vedlejší pláž. Bylo okolo 2 hodin ráno, když jsem se vyčerpaný a spokojený ukládal na pláži pod širákem ke spánku…slunce příjemně svítilo a hřálo. Dlouhý den!

Zdroj Norway

Ráno po probuzení, rozkoukání a rozmyšlení jsem se vydal dále na jihozápad. Musím říct, že Lofoty jsou určitě právem nazývány jedněmi z nejkrásnějších ostrovů světa. Svědčí o tom i obrovské množství všudy přítomných karavanů, kterým se vyhýbat na úzkých a klikatých silnicích je občas kumšt. Nicméně i přesto vše jsem byl po skoro třech týdnech na cestách a hlavně posledních dvou dnech tak unavený, že jsem se nedokopal podniknout nic dalšího. Jen sem klidně projížděl, kochal se a občas zastavil. Ono nakonec surfováni za polárním kruhem bylo stejně to hlavní, proč jsem se sem vydal.

Zdroj Norway

Na posledním ostrově jsem se zařadil do fronty na trajekt a čekal asi 7 hodin, jelikož pro mě bylo místo až v druhé, večerní lodi. Odpočíval jsem na pláži a zkontaktoval základnu v Bodo. Tam jsem dorazil něco málo před půlnocí. Hanku i Ondru jsem po příjezdu už tahal z postele. Nicméně nějak se to semlelo, že jsme ještě na pěknou chvilku zasedli ke stolu, povídali a prohlédli nějaké fotky. Do toho po půlnoci přišla smska od skučících magistrů o tom, že je v Brně 30°C a tma, ale že dojeli v pořádku. Tak jsme se tu trochu symbolicky opět „sešli“. Ještě malá společná šťopička rumu poté co jsem si uvědomil, co bylo vlastně za den a šlo se spát. Ráno snída (tentokrát bezvaječná, přestože vejce od babičky byly v autě, hold prej se nezkazí, povídala) sprcha, rozloučení a hurá dolu na jih, na farmu. Pohodovým tempem to bylo den a půl jízdy.
Byl osmý červenec a byl to taky konec asi třítýdenního „výletu“ a kurzu driftování směrem na sever.

A tady: www.petrpodzemny.cz se už objevily petrovy články se všemy detaily o tom co jsme potkali, kde jsme byli a tak vůbec...

Back to work… hurá!!! :)

Zdroj Norway

O.

Jo a další výhodou této destinace je, že se tu surfuje pocelý rok = ideální pro zimní dovolenou!

Into the wild: Stora Sjöfallet

Odbočili jsme z hlavní cesty na již slepou silniční větev. To byl čas na puštění soundtracku Into the wild. Než jsme přiblížili k cíli, stačil jsem ho přeposlechnout třikrát, to už zas bylo trochu moc a tak jsem byl rád, že jsem konečně tu. Obhlédli jsme terén a utábořili se u jezera. Ráno nás čekalo velké a spěšné balení. Cestou k heliportu jsme zahlédli tetřeva velikosti krocana. Na nebi polojasno, vše vypadalo slibně. Poskládali jsme našich 90kg do prostoru pro zavazadla a usadili se na místa, zacvakli jsme pásy a nasadili sluchátka.

Zdroj Norway

Člověk nevěděl kam koukat dřív, jestli na budíky na palubce a nebo ven z okna na rozlehlá jezera a stáda sobů na plošinách nahoře v horách. Když fouklo, dost to s námi zamávalo, ale jinak byl náš první let vrtulníkem bez jediného problému a naprosto super! Výsadek proběhl v místě jménem Rinin, mezi několika rameny dvou řek, které se tady slévaly. Bylo nám celkem jasné, že suchou nohou se z tama nedostanem. Vyrazili jsme směrem k vyhlídnuté planině, brodili jsme jen jednou – moc nad kolena to nešlo, ale bylo to široké a studené, takže už v polovině nám nohy zachvátila celkem slušná bolest, které přešla v znecitlivění, nebo to bylo v opačném pořadí? Teď už nevím. Na horizontu naší planiny se objevilo stádo sobů a na druhém břehu řeky další, cestou jsme vyplašili bělokury. Na první pohled to tu bylo jako v pohádce. Postavili jsme tábor a vyrazili přes planinu na nedalekou skálu.

Zdroj Norway

Kde nás čekalo sluníčko a výhled na jezero, slunili jsme se a kochali se. Delší chvíle zpříjemňovalo pozorování migrujících stád sobů na druhém břehu řeky a hledání nějakého losa dole mezi břízkami. Cestou zpátky jsem započal se sběrem sobích parohů.

Ráno jsme s plnou polní vyrazili proti proudu jedné z řek a proti větru severáku do vedlejšího údolí. Cestou jsme potkali jen zbytky po dvou sobech. Když jsme se dostali za vítr, do druhého údolí, šlo se dobře. Jako blesk z čistého nebe se v dalekohledu na druhém břehu řeky objevilo něco podivného. V zasněženém protisvahu, přímo pod vodopádem. Pár vteřin jsem špekulil a na mysl mi nepřišla jiná odpověď, než že to asi fakt bude medvěd. V prvním okamžiku jsem měl pocit, že jak mile nás zblejskne, přesprintuje těch 500m? přeskočí řeku a sežere nás. Pochvíli jsme se vyklidnil, ale projistotu se držel blízko Petra, který jediný z nás měl v kapse nožík. Pozorovali jsme ho tak hodinku a stálo to za to! Cupoval sobí kůži, klouzal se po sněhu a válel sudy, chodil okolo brlohu a spal. Vlastně docela sympaťák. Když zrovna spal a my koukali kde co lítá, tak kromě orla jsme dále objevili 5 různých zbytků sobů na protějším břehu řeky – vesměs se vždy jednalo o kostru, srst a nějaké cáry kůže. Po té co usnul na dobro, postupovali jsme dále proti proudu řeky. Potkali jsme lišku, ale než jsme vyndali foťáky, už mazala obloukem od nás. Rychlým sprintem se nám ji povedlo nadběhnout a za horizontem na nás už čekala a pózovala.

Zdroj Norway

Pochvíli se rozešla směrem k nám, když od nás byla tak 15m? hlavou mi proskočila myšlenka, že má určitě vzteklinu a jde nás taky sežrat. Celkově jsem to tu vždycky viděl asi trochu zbytečně moc černě. Celou cestu nebylo možné řeku překročit suchou nohou, až tady se objevila naděje v podobě sněhového mostu, který se přes ni tyčil. Byl už trochu zhroucený do vody, ale na některých místech byla tloušťka sněhu stále přes dva metry. Ve směru proti proudu se nezdálo být již nic zajímavého, začínala tu souvislá pokrývka sněhu, která se táhla až dozadu k horám a k ledovci. Vydali jsme se tedy zpátky, po směru řeky.

Zdroj Norway

Krátká zastávka u medvěda, který dřímal a jen se občas převalil na druhý bok. Nemůžu říct, že bych se cestou nezabýval myšlenkou co kdyby… rady typu vyšplhat na strom tady byly dosti k ničemu. Po vyzkoušení sprintu za liškou, jsem se na nějaký úprk necítil. A možnost předstírat mrtvého? Nevím, nevím, jak to asi může fungovat. Navíc, když jsem si vzpomněl s jakou lehkostí cupoval tu kožešinu, která vypadala mrtvá až až… Uzavřel jsem to tím, že strategii mrtvého brouka zvolil nakonec méďa samotný. Takže jen pár rychlých, spících fotek a šli jsme dál.

Zdroj Norway

Když jsme se dostali z údolí, odbočili jsme do leva a vydali se proti větru a proti proudu jiné, podstatně menší říčky. Jedinou a o to více překvapivou známkou civilizace byly nalezené boby na vršku jedné zasněžené stráně. Nešlo odolat a tak jsem se musel sklouznout, poprvé během letošní zimy. Ve stráni před námi byly porůznu skupinky sobů. Díky silnému větru a díky tomu, že trajdali sem a tam, dalo se k nim celkem pěkně dostat. Došli jsme k jezeru, přešli na druhý břeh říčky a vraceli se směrem ke stanům, s větrem v zádech to bylo podstatně snazší. Ještě pár ojedinělých skupinek sobů, nějaké sebrané parohy a byli jsme dole u řeky, u místa kde se dvě výše zmíněné spojovali do jedné už celkem divoké. Nakonec stejně došlo na sundání kalhot. Bylo něco málo před půlnocí, zima a vichr, vymrzlí a unavení jsme nakonec naskákali do řeky a tentokrát ani trenýrky nezůstaly suché. Jako důkaz, že to nebyla taká sranda jako minule, se dá považovat absence fotek se širokými úsměvy a vlastně absence jakýchkoliv fotek. Za odměnu jsme šli bez večeře rovnou do spacáků.

Zdroj Norway

Ráno jsme si trochu přispali a během snídaně nadšeně probrali včerejší, třinácti hodinový výlet. V jednu chvíli nám v ovesné kaši přistálo pár sněhových vloček. Třetí den jsme se vydali na opačnou stranu než včera a v duchu doufali v losa. Cestou jsme vyrušili orla, který se jako obrovský dvouplošník vznesl ani ne padesát metrů před námi. Došli jsme až k jezeru, kde byla svačina a oddych. Stále jsme se po včerejšku nemohli pořádně rozhýbat a žádný impulz, který by nám to usnadnil, nepřišel. Otočili jsme to a obloukem se začali vracet. Na planině, kde stály naše stany, bylo stádo asi tak čtyřiceti sobů.

Zdroj Norway

Pokusil jsem se k nim dostat, což se mi celkem povedlo a strávil s nimi nějaký čas. Petr a Vendula se zatím vydali fotit bělokury na skálu s výhledem. Sešli jsme se na večeři, já jsem před jídlem stihl ještě rychlou koupel.

Zdroj Norway

Celé údolí už v tu dobu začalo zaplavovat oranžové světlo zapadajícího slunce. Rychle jsme povečeřeli, spláchli to jednou třetinkou Carlsbergu (kterou se mi podařilo propašovat na palubu) rozdělenou na tři díly a šli jsme si užít to parádní světlo. Petra jsem viděl ležícího před kolihou, já se vydal směrem nahoru ke skále, kde se slunilo pár sobů. Cestou jsem se zastavil u kulíků a soby mezitím zmizeli nevím kdy přesně ani kam. Došel jsem až na horu a při pohledu do údolí již bylo vše v sytých odstínech oranžové. Dalekohledem jsem zahlédl Petra stále ležícího u kolih. Brouzdal jsem přes skály na vrcholu a tak nějak čekal jestli se něco naskytne. Údolí se od spodu začalo plnit stínem. Nakonec jsem vyplašil bělokura a hned se za ním pustil. Dalo se k němu dobře přiblížit, zatímco se předváděl na těch nejvyšších kamenech v okolí.

Zdroj Norway

Běhal jsem za ním přes hodinu. Když jsem vyrážel zpátky do údolí, byl už i tady nahoře hezkou dobu stín. Do tábora jsem dorazil kolem jedné ráno, už jsem našel pouze mokrý ručník u magistrů na šňůře.

Zdroj Norway

Ráno se mi ze stanu moc nechtělo, asi dvakrát jsem vystrčil hlavu, jestli nejsou za stanem sobi (jako tomu bylo první ráno) a jelikož nebyli, zase jsem zalezl. Nadobro jsem vylezl, až když se kolem mého bydlení vracel Petr od kolih. Rychlé sbalení a přesun k soutoku řek, kde nás ve tři hodiny měli opět vyzvednout. Sluníčko pražilo, vykračovali jsme si jen v tričku. Brození byla naprostá brnkačka a změnilo se v příjemné osvěžení. Namísto určení jsme přišli s půlhodinovým předstihem a tak jsme se s Petrem rozhodli ještě okoupat. Když byl Petr v nejlepším a mydlil si hlavu, přes nejbližší hřeben se přehoupla helikoptéra a během minuty u nás dosedla. Kdo mohl čekat, že se tu objeví dříve než ve smluvený čas? Já už jsem byl v tu dobu nachystaný na nástupišti, takže jsem stačil klidně fotit a pěkně se nad celou situací pobavit. Ale jediný kdo tam zapomněl ručník jsem byl já.

Zdroj Norway

K pobavení byla i malá dřevěná cedulka s obrázkem helikoptéry a telefonním číslem – během celého pobytu jsme nezaznamenali ani náznak mobilního signálu. Při zpátečním letu jsem seděl vepředu, pecka. Příště Vendula!

Zdroj Norway

S úsměvy od ucha k uchu jsme se naskládali do aut a přesunuli se k jezeru, kde jsme tábořili před odletem. Úklid, rozbor, zhodnocení a pohoda. Velká večeře a každý jedno velké pivo. Pro mě osobně byl pobyt ve Stoře zatim největší bomba a moc si nedokážu představit, že to jentak něco překoná.
Ráno jsme spolu s magistry odjeli posledních 100km na křižovatku, kde se naše cesty rozdělily. Magistři doprava, na jih. Já do leva, ještě kousek na sever. Ještě týden a pak zpátky…

Cestování s Vendou a Petrem nemělo chybu! Užil jsem si to náramně, za což jim moc děkuji. Lepší to snad být ani nemohlo, tak třeba bude někdy příležitost si to zopáknout, doufám!

Zdraví O.

Zbytek fotek tu:

Norway

Sejdeme se ve Švédsku a pojedeme na výlet: Sanfjallet, Lierne, Lovund, Bodo...

Balení je moje slabší stránka, už to vím tak bych s tím dopředu mohl trochu počítat. Přesto jsem jako obvykle nestíhal. Ještě rychlá sprcha, ostříhat ty nehty a hurá do civilizace, alespoň na chvilu. Do Oslo je to necelých 200km, cesta ubíhala, místa kterými jsem projížděl už asi čtvrté mi byla více než jen povědomá. Byla sobota, slunečno a v Oslo panoval tradiční klid. Největším rozdílem se zdálo být množství zeleně, která, o proti minule, byla všude kolem mě. Měl jsem z toho dobrý pocit a líbilo se mi tu i přes ten markantní rozdíl samoty na farmě a hlavního města. Ale na rozplývání nebyl čas, jel jsem rovnou na veterinu, kde byly dnes promoce.
Nejzásadnějším rozdílem oproti našim promocím, byla atmosféra. Obřad probíhal v zcela zatemněné místnosti, jen pár svíček, různé chorály a zaklínadla…moc optimisticky to nepůsobilo. Druhým rozdílem byl počet nově graduovaných doktorů, který určitě nepřesahoval číslo třicet, to už celkem optimistické. Po ceremoniích jsme se přesunuli do kantýny, kde se konala společná večeře a poté různé další taškařice až do časného rána. I v Norsku umí zpívat na stole! Čtvrťáci už měli po patole, vesměs úspěšně. Neděli jsem pak strávil v kantýně zařizování nezbytností a konečně taky podrobnějším zjišťováním informací o cestě na sever. To zabralo bezproblémů celou neděli, večer jsem pak došel k Oyvindovi a Nine, kde jsem také přespal. Překvapilo mě, jak celé Oslo bylo už téměř prosté erasmáků. Všichni už jeli dom a nebo zrovna cestovali po Norsku před definitivním odjezdem. Na kolejích jsem tak zastihl jedinou tetu Ivu, která někdy kolem půlnoci přijela vlakem z Bergenu. Dali jsme společnou snídani a já vyrazil dál, teď už doopravdy na sever…

V pondělí večer jsme měli sraz s Petrem a Vendulou na jedné křižovatce uprostřed Švédska poblíž NP Sanfjallet. Sešli jsme se tu s ani ne hodinovým rozdílem, dobrá práce! Popojeli jsme zhruba 15km na konec šotolinové cesty a hranici parku. Teplota 4°C a slabý, ale vytrvalý déšť nebyly zrovna vysněnými podmínkami. Ale takle z počátku jsme byli všichni plní optimismu a až na pár krátkých náznaků trudomyslnosti to bylo bezproblému. Od zásobovacího vozu z ČR jsem vyfasoval krásnou, novou pláštěnku, která mi udělala opravdu velkou radost. Znaveni cestováním jsme šli rovnou spát. Petr a Vendula, magistři, si postavili opodál stan. Já to zapíchnul ve spacáku pod přístřeškem u parkoviště.

Ráno mrholení, občasná sprška, silný vítr. Během první společné snídaně – ovesné kaše (od prvního dne až po poslední tomu nebylo jinak) proběhl krátký briefing a pomodlili jsme se k místním trolům, aby se to počasí krapet umoudřilo. Po snídani následovalo na parkovišti rychlé přebalení baťůžků, během kterého odjel jediný karavan Nizozemců, kteří tu stáli už od včera a čekali až se udělá hezky aby mohli na kopec. Šli jsme. Cesta na horu byla v pohodě, byla schovaná před větrem. Ale za to posledních pár set metrů na vrchol a pak nahoře na hoře to stálo zato. Pokaždé když jsem se otočil a vítr nabral z boku velký batoh na zádech, poslalo mě to o metr dál směrem po větru než to člověk nějako vyrovnal. Chvílemi poletoval sníh, který sekal do tváře jako jehličky a dodával atmosféru. Cesta dolů, rozmrznutí a rozhodli jsme přesunout. Celý park jsme objeli a ze severní strany našli úžasné místo, kde jsme se rozhodli usadit. Dřevěný přístřešek, ohniště, suché dřevo, kadibouda, parádní vodopád 4,5°C a nikde nikdo. Magistři si postavili stan, já si ustal opět pod přístřeškem. Lehké prozkoumání nejbližšího okolí a šlo se spát. Ráno jsme s plnou fotopolní vyrazili nahoru proti proudu řeky. Po chvíli řídký les a háje přešly v louky a bažiny (bod pro gumáky!) Vše bylo ještě slehlé a nezelené, jako by jaro bylo teprve přededveřmi. Celkem mrtvolno, až na jednu polozmrzlou žábu a pár ptáků, které si již nepamatuji, ale to mnohem podrobněji popíše Petr, který si poctivě zaznamenával vše, co bylo k vidění. Počítám, že již v půlce druhého dne ze mě musel být Petr krapet otrávený, když jsem se ho ptal „co to bylo?“ pokaždé když se něco ozvalo nebo dokonce zjevilo. Bůh žehnej jeho trpělivosti!

Zdroj Norway

Cestou zpátky ještě v dálce jedna liška ale víc nic. Přesto jsme se rozhodli naše horké hlavy plné zážitků a nadšení trochu zchladit. Po návratu do tábora jsme vyrazili vykoupat do potoka. Byla to nevídaná rychlovka: namočit, namydlit, opláchnout, toto byl prozatím asi nejintenzivnější zážitek a pocit po koupeli k nezaplacení. Teplo nám bylo i v tričku. Rozdělali jsme oheň a vůni mýdla tak okamžitě přebili kouřovým aroma. K večeři klobása z Česka a míchaná vajíčka z farmy, kterých jsem na cestu vyfasoval 24, byl jsem boháč. Druhý den ráno jsme ustanovili odjezd na druhou hodinu odpolední a vyrazili opět do terénu v okolí, tentokrát ve skupinkách po jednotlivcích s nadějí, že se tak zvýší šance na objev něčeho zajímavého. Snaha se minula účinkem, až na jednu chvíli, kdy jsem zahlédl uprostřed řeky asi 60m proti proudu medvěda. Hrozně ve mně hrklo, ale neměl jsem kontaktní čočky (o brejlích se zmiňovat je zbytečné) a tak se ukázalo, že to byl jen kámen. Škoda nebo vlastně díky bohu.

Ve dvě hodiny jsme podle plánu vyrazili dál, polojasno, paráda, cesta utíkala a byla poklidná až na jedno setkání s losy, kteří přecházeli přes cestu. Jel jsem druhý, takže jsem je neviděl. Až posléze ve stráni kus hnědého cosi mezi stromy, což za vidění losa považovat nemůžu. Krátká honička a stopovačka ve stráni, ale po losech ani vidu ani slechu. Cestou ještě jedna zastávka na benzínové pumpě, kde jsem zakoupil třpytku. Naším cílem byl NP Lierne Nemohli jsme se rozhodnou, kde se usadíme tak jsme najezdili několik desítek km. Když jsme se vraceli jednou cestou, po které jsme projížděli 20min zpátky, překvapila nás slepice tetřeva? i s kuřaty, která seděla uprostřed cesty. Jejich rodinná pohoda se po našem přiblížení změnila v úprk na všechny strany. Po té co jsme se konečně utábořili a navečeřeli. Vyrazili jsme na blízký potok vyzkoušet třpytku. Ta se zdála být ideální, vodila se dobře. Potok se zdál být též ideální, nicméně chytili jsme prdlajs. Ráno jsme k našemu překvapení našli v odmočujících se ešusech od večeře asi 3mm vrstvu ledu, kterou jsme se museli probít, než jsme začali chystat snídani. Po ovesné kaši jsme vyrazili nahoru.

Zdroj Norway

Cestou jsme potkali opět nějaké ptáky a spousty hromádek losích bobků. Kolem poledne jsme byli zpátky. Svítící sluníčko, modrá obloha a příjemných 17°C v nás vzbudilo takové nadšení, že jsme se z toho opět okoupali v potoce. Na to jsme si ráno nikdo určitě nemyslel, ale před dlouhou cestou to bylo osvěžující. Pak kraťásky, sandálky a už se jelo. Čekal nás asi 6ti hodinový přejezd do Stokvagen – odkud jsme chytali trajekt na Lovund. Cesta po E6 se nedala nikterak uspíšit. Na zdejší poměry byl relativně hustý, ale plynulý provoz tvořený především obytňáky a karavany-pátek odpoledne, proklatí lufťáci! Naším jediným zdržením bylo stádo sobů, které jsme potkali na hřebenech hor. Všude ještě sníh, stále modrá obloha a pražící slunce a do toho tihleti (moji první) sobi. Byla to trochu pohádka.

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Co nejrychleji jsme se vydali opět na cestu, ale že to bude tiptop jsme vytušili už v jejím průběhu. Do Stokvagenu jsme dorazili 6minut po čase, kdy měl trajekt odplouvat. K našemu překvapení stál trajekt stále přiražen u mola, od kterého se vinula fronta aut. Zařadili jsme se a zaradovali se, ale vzápětí jsme si uvědomili, že ta fronta je opravdu dlouhá a že my jsme ti úplně na konci. Já auto velice spěšně odklidil na odstavné parkoviště a vydal se pěšky k lodi zjistit, jak to vypadá. Nakonec jsme se vešli. Nalodili jsme se úplně poslední a dokonce tu ještě zbyla volná místa pro čtyři auta. Na Lovund jsme tedy vydali pouze jedním autem. Trajekt byl opět úplně plný lufťáků, cesta trvala zhruba 3 hodiny, zahrnovala další 2 zastávky… my jeli až na konečnou. Na palubě dávali zrovna fotbal Řecko vs. Německo a tak jsem po asi pěti měsících viděl televizi. Po vylodění následoval kilometrový přesun k místnímu hřbitovu, kde jsme povečeřeli a stranou na kopečku postavili stany.

Zdroj Norway

Byl kolem jedenácté večer, ale už jsme na nic nečekali a vyrazili rovnou nahoru k obrovskému svahu z balvanů a skal, kde se ve světle zapadajícího slunce „rojili“ papuchalci. Podívaná to byla velkolepá a rozdýchával jsem to několik minut.

Zdroj Norway

Po té co jsme se vyškrábali na oficiální místo, ze kterého je lze pozorovat a rozhlédl se kolem… na jedné straně oceán, nad kterým zapadalo slunce (ještě po dobu následujících 3 hodin) a z vody tyčily špičaté ostrůvky toliko typické pro západní pobřeží. Na straně druhé rudě ozářená hora/skála (spíš takový dračí zub, žádná skála za rybníkem) kolem které svištěly oranžovým vzduchem desítky/stovky? veselých ptáku, kteří vznikli zkřížením papouška a tučňáka.

Zdroj Norway

Pár z nich sedělo nedaleko na kamenech a slunilo se. Každou chvíli nám přelétl nějaký nad hlavami. Po počátečním zmatkování a pokusech o focení jsem se vyklidnil a jen si to užíval. Jedinou nepříjemností byl asi 15člená skupinka ukecanejch turistů, která to naštěstí ještě před půlnocí zabalila. Pak už tu byl naprostý klid, který trochu kazila snad jenom posraná mikina, objektiv a levá bota. Vendula šla spát první, Petr někdy kolem druhé ranní, mně to nedalo a zůstal jsem ještě o něco déle. Užil jsem si celý západ slunce, který před třetí hodinou plynule přešel ve východ. Papuchalci stále lítali. Do stanu mě dostala až plná paměťová karta, vybitá baterie a promrzlé tělo až na kost o půl páté ráno.

Zdroj Norway

„Druhý den“ jsme vstávali v opačném pořadí. Když jsem se kolem půl deváté vyhrabal ze stanu, Petr už někde běhal s foťákem, alespoň Vendulu jsem ještě zastihl u auta. Po papuchalcích žádné stopy, tak jsme se společně vydali podél pláže na průzkum. Žádný zásadní objev jsme neučinili, „nějací ptáci“ ;) po poledni, jsme se rozhodli pro welness odpoledne na pobřeží. Vzali jsme fotobágly, každý jedno pivo, prut a vyrazili najít nějaký rybářský spot. Jeden z nás vždy chytal, druhý radil. Šlo nám to, takže každý jsme si chytili jednu tresku a asi 3 řasy. Treska má hrozně velkou hubu. A stačí ji jen pár minut venku z vody k tomu, aby se pak otáčela břichem vzhůru. Zhruba stejně dlouhá doba byla třeba k její resuscitaci než se zmátořila a odplulala po svých.

Zdroj Norway

Posilněni po společné večeři a s nabitými baterkami jsme kráčeli na stejnou pozorovatelnu jako včera. Ovšem kde nic, tu nic. Já po chvilce klidného čekání namístě usnul, Petr chvilu strašil u lindušek? Takže při rozhodování co dál, jsem se bez okolků odebral do stanu a tam kolem desáté hodiny usnul nad knížkou. Ještě jsem si stačil nařídit budíka na třetí hodinu ranní. Ze stanu jsem vyskočil jako čertík z krabičky, magistrům se moc nechtělo, že prý mě možná dojdou. Vydal jsem se k papuchalkum, ale tentokrát z druhé strany. Za celé ráno přelétla skupina asi 50kousků tak třikrát – z toho jednou zrovna když jsem ve tři hodiny vykukoval ze stanu. Nicméně na kráse rána to až tak moc neubralo. Nahoře u vrcholku kroužili v jednu chvíli 4 orli. A téměř po celou dobu se z kamenité stráně ozýval zvuk papuchalků – který bych přirovnal k něčemu mezi bučením krávy a vzdáleným zvukem motorové pily. Ráno bylo parádní a kolem 7 jsem byl dole u stanů, magistři akorát vylezli ze svého brlohu. Pobalení, nalodění a raním trajektem zpět na pevninu. Na lodi s námi cestovalo jen pár lidí. Samoobslužná hromada vaflí a termoska s kafem, vedle kterých byla plechová kasička na mince mě už vlastně ani moc nepřekvapila. Cesta byla klidná, podřimoval jsem natažený přes 4 sedadla. S klidným svědomím jsem mohl tvrdit, že z Lovundu jsem si odvážel doposud největší zážitek z našeho výletování. Prostě pecka. A k tomu dvě klíšťata navrch.

Zdroj Norway

Když jsme dorazili na pevninu, trochu s obavami jsem se blížil k autu. Během 16 vteřinového balení a opouštění auta jsem tam zapomněl plný igelitový pytel s odpadky a asi 15 vajíček ještě z farmy. Jelikož bylo celý víkend hezky, nevěděl jsem jestli v autě bude nějaká nová forma života z pytlíku a nebo 15 kuřátek. Nakonec a naštěstí žádné překvápko nebylo, díky bohu. Hned jsme vyrazili po E6 dál na sever – cílem bylo město Bodo, kde nás očekávali Ondra a Hanka (brněnští přátelé magistrů) a horká sprcha. Cestou krátká zastávka na polárním kruhu, jinak nic „zajímavého“.

Zdroj Norway

V Bodo se nám dostalo královského přivítání. Milý moravák (jak poleno) a moravanka (z růže květ) nás pohostili steakem z velryby, my jsme na oplátku vyložili značnou část z našich alkoholových zásob, co jsme našli pod sedadly. Před vhozením na pánev jsme zkoušeli i velrybu syrovou. Prostě zvěřina ovoněná rybinou a játry. Povídalo se a z odpoledne byl večer a najednou půlnoc. Strávili jsme zde velmi příjemný půlden a zregenerovali se před hlavním cílem naší cesty. Ráno k snídani jsme umíchali pár z faremních vajíček a vydali se na cestu…

opravdové Norsko

...to znamená minimum civilizace, příroda všude kolem, dokopce zkopce a od deště k dešti.

Zdroj Norway

Bylo něco málo poosmé hodině. Bloudil jsem v kopcích nad Strandefjord v naději, že místo určení najdu sám. Po nějaké době bloudění mi došla sms jestli dojedu dnes a jestli nepotřebuji vysvětlit cestu. Byl jsem zachráněn, přesto jsem pak ještě minul jednu odbočku doprava a otáčel se až nahoře v horách. Kolem půl desáté jsem byl tu! Přivítání bylo vřelé, ale vzájemný ostych byl zřejmý…

Zdroj Norway

…ani jsme se nenadál a už jsem tu přes měsíc, přesto se vynasnažím alespoň některé zážitky a pocity vylovit z paměti. Na psaní průběžně čas nebyl, ale fotil jsem pořád.

Je květen a jaro (alespoň tady dole na farmě) dalo by se říct v plném proudu a s tím je v plném proudu i období bahnění. A to je to, proč jsem přijel.

Jde o malou farmu u prostřed jižního Norska, na které hospodaří Knut a Ragnhild. Knut je hlavní farmář a učitel na místní střední škole zároveň. Ostřílený a pracovitý chlapík, který strávil časné mládí v Ugandě. Než přebral rodinnou farmu (nejstarší potomek vždycky dostane od rodičů farmu, ostatní sourozenci ostrouhají, záleží na „něm“ jestli se rozdělí. Tak pravý starý norský zákon), tak pracoval na Cejlonu a pak ještě kdesi v Africe. Ragnhild, jeho žena, má pupík větší než kdejaký pivař a za tři týdny bude doručeno druhé pískle. Prvním je Olea (nevím, jestli to jméno má něco společného s ropu?), která je tedy právoplatný dědic farmy a má necelé tři roky. Je blonďatá, upovídaná a jsme kámoši. Dále tu s námi přebývá babička, Bierret, která je velkým fanouškem vyvěšování norské vlajky v dny k tomu určené. A ovčácký pes Kaisa, kteryá poslouchá tak na 70%, ale celkově je spíš užitečná.

Ve stodole je necelých 200 ovcí, které pod neustálým dozorem chrlý spousty jehňat. Během dvou dní jsem se celkem zajel a začal být užitečný. Knutovi zkončily jarní prázdniny a musel opět do školy a tak jsem byl povýšen na hlavního krmiče a ošetřovatele, což pro mě v praxi znamenalo dřívější vstávání a výběh do stodoly ještě před snídaní, která byla v osm hodin. K snídani chleba s něčím – jako třeba s browncheesem, což je takový hnědý, sladký ovco-kozí sýr šmrncnutý karamelem. Navrch je většinou ještě dává nějaká marmeláda. Celkově jídlo je tu super. Až najeden brokolicový úlet si nejde stěžovat. Největší kumšt byla asi flákota syrového lososa posypaná hrubou solí, takové místní sushi a pak pudinkový dezert vyrobený z kravského kolostra.

Ve stáji jsme trávili celé dny, doslova. Domu jsme se vraceli po jedenácté večer, kdy nás většinou čekal nějaký dobrý koláč a čaj, nad kterými jsme zhodnotili den. Pak rovnou do postele a ráno nanovo.

Zdroj Norway

Přes noc ve stáji spávala babička, protože stejně „nemá co dělat“ a nebo tam chodíval co dvě hodiny Knut . Noční služby mě minuly, jen jednou mě v pět ráno babi vytáhla z postele, že nemůže vytáhnout jehně. Táhla babka, táhl jsem já a problém jsme vyřešili. Mě bylo zase nachvilu připomenuto, jak se mám doktor velkých zvířátek. Jinak je to tu s tím léčením spíš bída. K dispozici má člověk jenom pár stříkaček peňáku, který tu nechala místní doktorka, ať to dopícháme. No vida! Tak se na to podívejme! Dále nad kahanem opálený skalpel, stříbrnou pásku, modrý spray a pak nějaký druh mechu, který používali Saamové pro jeho údajné dezinfekční účinky. K tomu všemu ještě zapálená svíčka před stájí no a díky všemu dohromady jsme dělali téměř zázraky, navzdory podmínkám.

A takto se jelo první čtyři týdny v kuse. Po pár dnech člověk ztratil pojem o tom, jestli je neděle či pondělí. Čas utíkal nekompromisně rychle a jako by okolní svět mimo farmu ani neexistoval. Lidi, které jsem tu potkal, bych spočítal na prstech na rukách? Dva poštácí, druhá babička, chlápek co nám prodal buldozer, veterinářka, jeden soused (ten ale ani nevystoupil z auta) a pán u přepážky na úřadě v Gjoviku, kam jsem si musel udělat 200km dlouhý výlet… a to bylo vše. Jednou za týden ti šťastnější z nás vyrazili nakoupit dolu do „města“ zásoby a chvilu se mohli socializovat ve frontě u pokladny.

Čas plynul opravdu jak nikdá a příběhů se udály spousty. Poprvé jsem hasil práškovým přístrojem, uprostřed dřevěné stáje. Monokl pod pravým okem od ovce, kterou jsem moc dobře neodhadl. Zachraňování babičky z obrovské díry plné bobků, do které se sama vydala zachránit bity na akuvrtačku, které ji tam propadly podlahou. Oprava ucpaného vozu na rozmetání hnoje uprostřed, i na zdejší poměry, velice strmého pole.

fotky farmářské:

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Postupem času ovce ubývaly, jehňata přibývala, začalo se s jarní střiží. Ještě teď si pamatuju, jak jsem byl vyřízený, v křeči a zpocený po dostříhání první ovce. Která vypadala jako strašák do zelí. Postupně jsem se dostal na 24 kousků za den, ale dál ne. Je to makačka, záda, stehna i předloktí pláčou a na konci už je to dosti nebezpečné jak pro vyřízeného střihače, tak ovce samotné. Střihnout ji není problém, spíš málokterá odešla bez jediného šrámu. V Austrálii prý umře každý rok několik střihačů po té, co jim ovce paznehtem přefikne velkou cévu. Na youtube jsou videa týpků, co ostříhají jeden kus za 15 vteřin – ale jsou to jen taká předpřipravená jehňata. Dle Guinesse je to cca 45 vteřin, to už je s velkou ovcí. Já jsem někde mezi 9-17 minutama, dost to hapruje, ale navíc jim v tomto čase i ostříhám drápky a zastříkám způsobené rány modrým sprejem. Zkrátka když ovce spolupracuje a vlna padá pěkně dolu, je to super. A podzimní střiž je prý mnohem lepší. Vlnu jsme pak odvezli do výkupu. Ještě jsme k tomu přihodili vlnu z minulého podzimu a bylo toho krásných 680kg za asi 28000 norskych kaček. Plnej traktor!

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Během poslední doby volali už asi tři zákazníci a vyptávali se. A tak jednoho večera jsme ve stáji zhasli už okolo desáté a začali chystat lana, gumáky a sítě, které jsme odpoledne kontrolovali. Kolem půlnoci jsme byli již na hladině. Nikde nikdo, světla bylo dost na to, aby se dalo pracovat bez baterek. Jezero bylo klidné, vítr nefoukal a příjemných 8 stupňů. Pro začátek jsme měli nachystané dvě přibližně 250m dlouhé sítě. Sítě jsem přivázal slaměným provázkem ke sloupu na břehu, natáhli jsme je kolmo od břehu. Druhý konec držela v hloubce asi 80m kotva. Unavení a nadšení jsme byli v půl třetí v posteli. Ráno se vstávalo na osmou, jinak to nejde. Dopoledne jsme dokončili ovčí záležitosti a popoledni opět zapřáhli vozík s loďkou za traktor a vyrazili k jezeru vyzvednout úlovek. Počasí se během dvou hodin na jezeře změnilo asi čtyřikrát od deště po modrou oblohu a sluníčko. Od břehu jsme postupně přetahovali (přeručkovali)přes loď síť a přitom vybrali ryby – byla to bída. Většina ryb byla na spodním okraji sítě, takže jsme nastavili plováky tak aby síť klesla hlouběji. Druhá síť se u břehu utrhla. Takže jsme vytáhli kotvu, což byl zážitek sám o sobě, a pak z hloubky tahali i 250m sítě bez plováků. Náš úlovek dal dohromady tak akorát na večeři. Nic méně už jsme naslibovali zákazníkům hory doly, takže to někde nachytat musíme a todle byl přeci jenom taký prub na začátek. Během jedné sezony nachytal Knut 8 tun ryby. Prodává se 25NOK za kg čerstvé,nevykuchané a 130 za kg filet. Ještě zbývá připravit sítě na pstruhy a několik velikých pastí a snad se to podá.

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Všichni Norové mají chatu, do které se uchylují během víkendů a různých svátků. Chajda patřící ke zdejší farmě je 10km vzdálená, zhruba v 1000m.n.m. Říká se tomu summer farm, protože sem nahoru se na léto vyženou všechny ovce, krávy a v našem případě i prasata. Pobíhají tu volně a tak namísto ohrad pro ovce musíme dát dohromady několik km plotů kolem políček, aby se na ně nic nedostalo a nesežralo to, co se připravuje ke krmení v zimě. Jeden večer jsme zabalili jídlo do košíku a jeli povečeřet do chajdy. V okolí leží místy ještě nějaký sníh. Na horizontu na severu se tyčí bíle vrcholky na nedalekého Jotunheimenu. Je to taková parádní, hrozně stará, rozvrzaná, dřevěná, nezamčená chajda. Žádná elektřina, voda, nic. Rozhodl jsem se zvostat přes noc a ráno jsem seběhl do údolí po svých.

Zdroj Norway

Zdroj Norway

Knut se po návratu ze školních lavic vždy horlivě vyptával co a jak…nikdy jsme mu nebyli schopni dát uspokojivou odpověď. Tak jsem založil výsledkovou tabuli, která se ujala téměř okamžitě. Takže jsem z krmiče opět povýšil a to na krmiče nástěnkáře. Hola hej!

Jediným dnem mezi lidmi byl 17. květen, který je pro Nory asi tím nejhlavnějším svátkem. Každý vyvěsí vlaječky do oken i na stožáry. Většina lidí oblékne národní kroje. Nový vyjde na krásných 30000 NOK, ale kdekdo si je dělá doma na koleni. V průvodu za místní dechovkou jsme dvakrát obkroužili pár set metrový okruh ve „městě“, promokli jsme a pak se vyrazilo do školy, kde měl školní dramatický kroužek připravené vystoupení a paní ředitelka projev. Bylo fajn slyšet i v takovém zapadákově zmíňku o Václavu Havlovi. Více jsem z její řeči nepochytil. Večer byl sraz farmářů z našeho okolí dole u jezera ve staré škole (hezká dřevěná chajda). Tu měl řeč místný starý starosta, pak starousedlící zahráli 3 písničky na basu a na housle, zazpívali jsme si hymnu a snědli koláče a dorty, které každý donesl. Chvílu se klábosilo, děcka venku běhala s vajíčky na lžičce a hrály hry. Taký poklidný podvečer…

Zdroj Norway

Knuta jsem měl za opravdového tvrďáka a dříče každým coulem, názor se trochu změnil po té, co během přebalování svého dítěte hodil šavli. Hold každému nevoní něco jiného, náhoda to nebyla, pokaždé má na krajíčku.

Celou dobu se snažím přijít na to, jaká kombinace oblečení je do místního počasí nejvhodnější. Podmínky pro vyzkoušení všeho byly ideální. Nebyl problém promoknout až na trenýrky dvakrát během jednoho dne. Výsledkem veškerých pokusů jsou jednoznačně gumáky a gumový kabát.


Teď ostříhat alespoň nehty a hurá zpátky do civilizace. Uvidí se co dál, jsou věci, které neovlivníte … Tak se tady mějte pěkně!

O. & Olea, Ranghild, Bierret, Knut

Zdroj Norway

the rest of pictures:

Norway