Před odjezdem na jih jsme se chtěli trošku zkulturnit, tak jsme požádali Tonyho, jestli můžeme použít jeho pračku. Zajímavé je, že v Austrálii valná většina lidí pere ve studené vodě. Konečně nám přišla nálepka na sklo o registraci auta, a tak jsme mohli už bez omezení vyrazit do neznáma. Na cestu do Mildury jsme měli 5 dní a před sebou 2000 km. Vyrazili jsme ve středu odpoledne z Brisbane tou nejjednodušší cestou. Ovšem, jak jsme zjistili, tato výpadovka byl placená. V Austrálii jsou nadmíru pokrokový a mýto lze platit pouze elektronicky - bez kreditky se tu nehneš. Frčeli jsme si to po Pacific Highway, cestou jsme se stavili ve městě Surfers Paradise. Čekali jsme malé městečko s pár super plážemi a překvapilo nás město mrakodrapů, obchodů, restaurací a hotelů, zkrátka turistický „ráj“. Na pobřeží se hnala bouřka a hrozně foukalo, i tak byly pláže nádherné.
Jeli jsme do pozdní noci a přespali na odpočívadle. Čekali jsme, že Pacific Hwy bude pořádná dálnice a cesta bude utíkat, ale z desetiproudé dálnice v Brisbane se brzy změnila na klikatou úzkou silnici mezi městečky.
Pár desítek kilometrů před Sydney jsme se stavili v městečku Gosford na informacích, abychom zjistili, kde se dá v Sydney zaparkoval a ubytovat. Pán nás dost strašil, že je Sydney strašně HUGE a že jestli nemáme zabukovaný ubytování, tak tam autem vůbec nemáme jezdit. Zavolali jsme Ivě, kterou jsme měli v plánu v Sydney navštívit, a domluvili jsme se že dojedeme k ní domů do čtvrti Randwick.
Do Sydney jsme přijížděli za chmurného deštivého odpoledne, jeli jsme centrem přes Harbour Bridge. Místo navigování jsem se snažila vyfotit první obrázky Sydney. Chtěla jsem mít fotku Opera House z Harbour Bridge , ale byla jsem ráda, že jsem ji škvírkou přes svodidla aspoň zahlédla. Cestu jsme trefili napoprvé a dokonce se nám podařilo najít místo na parkovaní. Setkali jsme se s Ivou, pozvala nás k sobě na čaj. Do té doby jsme se s ní neznali. Kontakt na ni jsme dostali od Vořecha. Dohodli jsme se, že nás v pátek provede po městě. Původně jsme chtěli spát v hostelu, ale zapadlé parkoviště blízko jejího domu přímo vybízelo, abychom šetřili a přespali v autě.
Začalo strašně lít, chvíli jsme čekali v autě, déšť neustával, navlékli jsme pláštěnky a vydali se do ulic velkoměsta na Bondi Junction. Na večeři jsme chtěli konečně zkusit sushi, je to tu nejlevnější způsob stravování. Každý jsme do toho jednou kousli, ale byl to takovej hnus, že jsem si musela koupit Mekáče, abych zajedla tu odpornou pachuť japonského fastfoodu.
Pak jsme vyrazili zpět. Chtěli jsme jít zkratkou. Tu jsme nenašli, takže jsme se ztratili. Nakonec se ukázalo, že to asi ta zkratka byla, jen je v Sydney všechno prostě trošku dál, než se na mapě zdá být. Každopádně Ondra byl pěkně zpruzenej a já jsem se bála, že strávíme noc uprostřed Sydney.
Do auta jsme dorazili kolem jedenácté, zalehli a doufali, že nás tam nikdo nechytí. Spát v autě ve městě se prý nemůže.
Ráno jsme vstali před svítáním a vyrazili směrem k pobřeží s myšlenkou snídaně na pláži. Opět se ukázalo, že je tu všechno dál než by si člověk myslel, a po 50 minutách chůze jsme se rozhodli pro snídani v parku. Setřeli jsme ranní rosu z lavičky a při ukusování sušenek pozorovali děti z místní školy, jak svlékají saka uniforem a nasazují uniformy určené na tělocvik. Ondra šel ty děcka fotit, když hráli fotbal, ale přišla na něj paní vychovatelka, že focení dětí v Austrálii je možné jen s povolením.
O drobky z naší snídaně sváděli boj holubi s Ibis australským, Ibis i přes svou velikostní převahu dost prohrával.
V 9 hodin jsme vyrazili s Ivou do města. Bydlí jen pár minut busem od centra. Samozřejmě jsme navštívili Opera House, z dálky je krásná jako na pohlednicích.
Ale z blízka je to ošumtělej barák se střechou ze zažloutlých kachliček. Udělali jsme i pár detailních fotek pro představu.
Taky jsme se podívali dovnitř, do teď vlastně nevím, jestli se to může nebo si všichni mysleli, že patříme ke skupince Japonců!??
Interiér je taková fialová klasika 70tých let.Všichni Operu fotili jak zběsilí!
Ale že by někdo vyfotil záchody v Opeře?
Na schodech před Opera House jsme si dali Fish and Chips (prý je tu dělají ze žraloka) a vyrazili na procházku po Royal Botanic Gardens.
Je to přístav snad pro všechny netopýry, co žijí v Sydney. Visí tam na stromech jak nějaké ovoce před sklizní.
Nádherně rozkvetlé květiny, podivné stromy, ibisové a kakaduové - bylo to tam překrásné … až na mé první (doufám, že poslední) setkání s pavoukem. Procházíme se po parku a najednou Iva vyděšeně zírá na mou hlavu. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli mám začít běhat a křičet sundejte mi tu potvoru z vlasů nebo zachovat ledový klid. Když jsem uviděla, že i Ondra má vyděšený výraz, nebyla jsem schopná ani utíkat, takže se to vyřešilo v klidu tím, že ho Ondra prostě „odpinkl“ kdoví kam. Na uklidnění mi tvrdili, že byl docela malinký. Vzhledem k těm výrazům měl aspoň 2 metry :D
Harbour Bridge je ohromný, jezdí po něm auta a autobusy v několika proudech, vlak, cyklisté, chodci. A dokonce si můžete zaplatit šplhání až nahoru. Nám stačilo, že jsme se po něm projeli při příjezdu.
Všimněte si minilidí nahoře na mostě.
Pak jsme se podívali do The Rocks a vyrazili zpět. Všude tisíce spěchajících lidí a u každého obchodu Apple fronty až za roh, protože zrovna ten den začali v Austrálii prodávat iphone 4.
Večer jsme zašli do pizzerky, kde pracuje Iva. To byla vlastně naše první návštěva normální restaurace v Austrálii Dali jsme si česnekovou bagetu a poté pizzu. Měli to výborné! Mile nás pak překvapili, když nám paní majitelka místo účtu donesla tento lístek:
Vyrazili jsme ještě tu noc ze Sydney. Z centra na okraj Sydney jsme najeli 40km! Iva nás „zničila“ tak, že jsme to zapíchli na prvním odpočívadle za Sydney. Já jsem teda usnula už za jízdy, což se moc neslučovalo s navigováním.
V sobotu ráno jsme vyrazili po South Western Hwy směr Mildura. Před námi bylo 1020km. Chtěli jsme se stavit v Canbeře, ale počasí bylo všelijaké, tak jsme jen tak projížděli od východu k západu měnící se přírodou. Nejprve zelené kopečky s ovcemi, pak vyprahlá oranžová zem vnitrozemí, později přibyly stromy a v neděli jsme už míjeli jen zemědělskou krajinu s nekonečnými vinicemi a sady s citrusy.
V neděli dopoledne jsme se zastavili v městečku Hay. Je to klasické městečko vnitrozemí, nikde ani noha jen široké ulice a benzínka. Koukli jsme do místního muzea stříhání ovcí a
dali si vynikající oběd v místním bistru, Ondra opět stylově domácí hamburger! V informačním centru měli sprchy, byli jsme rádi, že na kliniku dojedeme trochu v kulturní podobě a budeme reprezentovat.
Po cestě jsme u jezera narazili na divoce rostoucí melouny. Jeden jsme ochutnali a fakt se to nedalo jíst. To mandarinky mají větší úspěch, jsou jak na vánoce.
V neděli nás uvítal Dr. Sutherland v Milduře a ubytoval nás v domku mezi jeho vinicemi, ale o tom až příští příspěvek.
Děkujeme moc Ivě za skvělé dva dny v Sydney!
Z velké zimy zdraví dvě zmrzliny E&O
